Zapomenutá

Tohle je tak skvělý příběh, že ani nevím, odkud s chválou začít. Tak tedy od obálky. Edice Tvář má ohromně nápadité obálky a tady ilustrátorka výborně vyjádřila ten labyrint zkušeností, zážitků a snů vepsaných ve staré tváři. Obsah knihy je dle mého stejně výtečný. Reálné příběhy, kde si člověk ale není jistý a dostává se až k hranici nemožného, mě opravdu hodně baví. OK, miluju je. Autor nás zkušeně vede labyrintem děje a odhaluje jen to, co se mu hodí a vlastně nevíme, kam směřujeme. A ačkoliv si myslíme, že víme odkud jdeme, opak je pravdou. Prostě dokud neznáme celý příběh daného člověka, opravdu nesmíme soudit. Nějak filozofuju. Děj se odehrává v rozlehlém stavení Dům paměti a je plný lidí s nejrůznějšími poruchami paměti. Ani jsem netušila, že je tolik možných diagnóz. Na osudech hlavních postav Pavlovi a Boženě vidíme, co všechno nám život může provést a jak se s tím vyrovnáme. Zda budeme na konci života srabi nebo nenápadní hrdinové. A ten konec? Za mě luxusní záležitost. Podobně mystické už byly Papírové domky, takže jsem to čekala. Je to neuvěřitelné, ale zároveň skutečné. Ve své hlavě se může ztratit opravdu každý.

Příběh, který se odehrává v Domě paměti, zařízení pro pacienty s kognitivní poruchou. Autor skvěle popsal, jak to v takovém zařízení chodí. Lehko se vcítíte do hlavních postav a zavzpomínáte nad jejich životy a rovněž se zamyslíte nad svým životem. Díky příběhu na mě padla melancholická náladu, protože nikdo nechce být starý a po kouskách ztrácet sám sebe. Tím, kým byl. Příběh lehce plynul a četl se mi velmi dobře. Ale ten konec. Konec mi k tomu všemu vůbec nepasoval a vážně mě zklamal, kvůli tomu jsem strhla hvězdu. Nicméně určitě můžu doporučit a možná lepší nedočíst do konce :D, přestože byl závěr velmi napínavý.