Podmanivé a pomalé čtení, vzbuzující jak "aha", tak "wow" efekt, a to snad u všech kapitol. Encyklopedické znalosti, z nichž plyne chytré a smysluplné myšlenkové řetězení, se správnou dávkou smyslu pro fakta (sociologická historická psychologická...) a jejich nezbytnou nadstavbu, která dělá umění uměním. Chvála ognóze a překladatelů vhled a empatie jako nástroje poznání, problematizace milovaných Phinease Fogga a kapitána Nema, jakož i Indiana Jonese, olizování soli z prstů, zkoumání psychologie vypravěče jako základu románu, jak se tvoří literární svět, jak se rodí postavy, jaké jsou spisovatelské motivace, pozadí vzniku Knih Jakubových, Vozu a pluhu, Nočního domu, denního domu... A židovské inspirace, odkládám si zde. Čtyři klasické způsoby chápání a výkladu posvátných textů. 1. Prostý smysl ("co?"). 2. Remez čili náznak ("co to znamená?"). 3. Deraš čili hledání ("co to znamená v kontextu" včetně hodnocení). 4. Sod čili tajemství (mystický význam poznatelný díky vhledu nebo zjevení). A naprostý vrchol je poslední esej Vnímavý vypravěč - doporučuji každému, kdo se snaží porozumět literatuře - a světu.

Četba je to zajímavá, plná filozofie o životě ale míchá se páté přes deváté a od každého tématu úvaha. Sedlo by mi to víc jako příběh který někdo vypráví a při vzpomínkách by si zafilozofoval.