Vídeňský kongres

Vídeňský kongres – Tanec nových časů je dějepisná kniha Luboše Taraby o události 19. století, která zásadním způsobem ovlivnila mezinárodní řád po napoleonských válkách a zajistila relativní mír v Evropě až do války na Krymu v roce 1853. Autor knížku rozdělil na 27 kapitol a přidal k nim ještě mapu Střední Evropy po Vídeňském kongresu a znění závěrečných článků. Knížku také doplnil řadou dobových ilustrací, které dokreslují text. Nejsem historik, takže se k hodnověrnosti knihy nemůžu vyjádřit, ale byl jsem z ní nadšený, protože mi poskytla přesně to, co jsem od ní chtěl (a něco navíc). Dostal jsem zajímavý přehled Vídeňského kongresu včetně mnoha i intimních detailů o jednotlivých aktérech. Až na výjimku popsanou níže napsal Taraba knihu tak čtivě, že jsem občas přečetl 100 stran, aniž bych si to uvědomil. Skvěle funguje také prokládání dat a informací o vyjednávání také popisem pikantních avantýr „kongresu lásky“. Vedlejším cílem při čtení pro mne bylo dozvědět se něco o Talleyrandovi a Metternichovi i to kniha splnila. Za to všechno patří ode mne autorovi velký dík. Celou knížku se mi ale podařilo přečíst až napodruhé. Začal jsem ji totiž poprvé číst hned po přečtení Umění diplomacie od Kissingera a po několika stranách jsem musel Vídeňský kongres odložit, protože ze srovnání nevychází po formální stránce Vídeňský kongres nejlépe. Kissingerova kniha vyniká totiž mimo jiné editorskou prací. Jeho kniha je tak přehledná a jednotlivé věty a odstavce na sebe navazují, jak je to v americké akademii zvykem. To bohužel pro Tarabovu knihu na mnoha místech neplatí. I když knihu řadí především chronologicky, na některých místech skáče z popisu jednoho státu na druhý či z jedné osobnosti na druhou, aby se pak vzápětí vrátil zpátky a zase skočil jinam. Hůř se mi v tom pak dělá při čtení vnitřní pořádek, když si kladu otázku: „Co bude alespoň jedna lekce, kterou si z knihy odnesu?“ Umění diplomacie mi tak připadalo jako přehledná skříň moderních dějin, zatímco Tarabova kniha zase, jako když otevřete skříň na půdě a všechno se na vás vyhrne. Nějaký řád to má, ale musíte si ho najít sami. Dalším kulhajícím bodem Vídeňského kongresu je podle mne to, že nemá jednoznačný argument, ale celou událost pouze popisuje. To je samozřejmě legitimní, ale jako čtenář bych ho měl jako kompas, který mne bude knihou navigovat. Uznávám ovšem, že je možné, že kniha argument má, ale při čtení jsem ho minul. Pokud se bude chystat třetí vydání, pak by stálo za to tyto dvě věci opravit (společně s několika překlepy, které v knize zůstaly). Až na dva výše uvedené nedostatky však knihu vřele doporučuji jako poutavé čtení o zásadní diplomatické události 19. století. Určitě se u ní nebudete nudit, ať už vás zajímá samotná událost nebo život jejích protagonistů.