Prodané vítězství-2.vyd.

Pan Taraba mi další skvělou knihou dal jemnou ťafku, proč nepřijímat "obecné" a "všeobecně známé" pravdy. V "dějepise" se totiž píše, učí a běžně se uvádí, že Franz Josef byl omezenec, který nechtěl svoje soustátí připravit o "dědičná" území a odmítal bez boje vydat byt jen piď země, ačkoliv tím projevoval svoje "reakcionářství" a neochotu podrobit se "pokrokovým" trendům, které vedly mimo jiné k vytváření "národních" států. Císař byl ochoten Benátsko vrátit nebo spíše předat onomu Viktorovi Emanuelovi II, jenže byl to on, kdo strašlivě toužil se proslavit na poli "válečném" a to i za cenu naprosto nesmyslné a zbytečné války, která jako vždy stála životy nebohých vojáků a kupodivu, zraněn v ní byl i jeho syn Amadeo, pozdější španělský král. Desetitisíce mrtvých a zraněných na obou stranách a obrovské materiální škody byly ukázkou hlouposti italského krále a jeho ministrů, příkladem dynastického "náckovství" a ti zabití, zranění, zmrzačení a zemřelí v důsledku válečných operací byli zbytečnou a marnou cenou za "sebe léčbu" komplexu méněcennosti "osvoboditele a sjednotitele" Itálie, který sám dostal od Rakušanů vždycky napráskáno, pokud to za něj nevybojovali tu Francouzi, tu Prusové. A nestačila mu Custozza, musel ještě nahnat italskou válečnou marínu do stejně nesmyslné bitvy u Visu, kde se neschopnost jeho "válečníků" projevila snad ještě víc. Italové žádní válečníci nejsou a nezaslouží si, aby se jim za to někdo poškleboval. Ale všichni ti, kdo z nich válečnický národ chtěli udělat, a je jedno jestli to byl tenhle král, jeho vnuk stejného jména v pořadí třetí nebo Mussolini, si zaslouží nejhlubší opovržení. Z popisů akcí, které podává Luboš Taraba se stejnou suverenitou jako s uměřeně prezentovanými širšími souvislostmi vyplývá, že velitel rakouské armády arcivévoda Albrecht Rakousko - Těšínský byl asi nejlepší vojevůdce tehdejšího mocnářství, byl obklopen řadou kvalitních polních velitelů a je asi jenom škoda, že na podstatně důležitější, severní frontě velel průměrný Benedek s řadou zcela neschopných generálů typu Clam-Gallase. No, že se sjednotila Itálie (která ale není jednotná dodnes) zas takové neštěstí není a nebylo, ale sjednocení Německa pod vládou Hohenzollernů s pruskou mentalitou, která zválcovala různost Německa (která je zřejmá dodnes a naopak je stále zřejmější) bylo tragédií. Tragédií, která se znásobila díky další nesmyslné válce, kterou vedl proti Severoněmeckému spolku Napoleon III. a která definitivně spláchla samostatné a odlišné jižní německé státy, aby je zglajchšaltovala a zavlekla do děsivých konfliktů XX. století. Ale o tom už je jiná skvělá kniha Luboše Taraby Podivná válka.

Poslední kniha z volné trilogie zabývající se Italskými válkami za nezávislost, se opět velice dobře čte. V knize jsou podrobně popsány příčiny konfliktu i nejvýznamější bitvy: u Custozy a námořní střet u Visu. Bohužel přehlednost bitev a pohybů vojsk sráží absence map - v knize je jich jen pár a ještě v originále (němčině).