Věk autoritářů

Také si myslím, že loutky globalistů jsou mnohem lepší než "samozvaní" autoriáři (opakovaně vítězící ve svobodných volbách, mimo strýčka Si) snažící se o nezávislou politiku a alespoň část společenského bohatství nasměrovat občanům. Je správné, že média ovládaná globalisty (pozdravuji Edici N vydavatele knihy) vykreslují autoritáře v temných barvách. Globalisté mohou rozpoutávat války (Irák, Libye, Sýrie, Afghánistán, Srbsko ...), barevné revoluce (další pozdrav rodině Jirky Sorose a CIA) a dovážet miliony kulturně nekompatibilních "uprchlíků" (přece si nesnížíme zisky když nám klesá populace a národní státy nám brání v rozletu neasi), protože stojí na té správné straně a dělají hodnotovou (nomen omen) politiku. My globalisté vám přes média a přes námi placené politické loutky natlačíme do hlav zástupná marginální témata (boj se sodovkovým plynem, 56 pohlaví, ochrana menšin až do 0,01 promile populace, boj s dezinformacemi) abychom vám zaměstnaly mozečky a vy jste nám nekoukali pod prsty.

Podnetné čítanie, ktoré po opätovnom zvolení Trumpa získava na význame. Na čele globálnych veľmocí ako USA, Čína, Rusko či India totiž v súčasnosti stoja prakticky už len autoritári. Trocha škoda, že v druhej časti autor začal autoritárov spájať v rámci jednotlivých kapitol, pokým v úvode mal každý jeden vyhradený priestor na celú kapitolu. Postupne sa tak dostavil pocit, že Rachman čím ďalej tým viac kĺže po povrchu, miesto aby rozvíjal a analyzoval do hĺbky. Inými slovami, v druhej časti knihy by som ocenil viac detailov, konkrétnych situácií a krokov, akými si jednotliví autoritári upevňovali svoje režimy. Najzreteľnejšie sa strohosť prejavila v pasáži venovanej Afrike. Predpokladám, že nie som jediný, komu mená ako Abiy Ahmed, Mnangagwa či Mugabe veľa nehovoria, takže keď Rachman začal pri popise preskakovať medzi udalosťami v Etiópii, Zimbabwe a Rwande, ľahko vytvoril chaos. Viem, že cieľom knihy nebolo sprostredkúvať detailnú biografiu každého opisovaného politika, ale vláda Orbána či Netanjahua do vydania knihy poskytla určite väčšie množstvo kontroverzií ako popisujú strohé kapitolky, ktoré sú im venované. V závere pritom autor sám priznáva, že Orbán v mnohom inšpiroval Trumpovho ústredného ideológa, Steva Bannona. Jednoducho povedané som miestami mal pocit, že chcem o aktéroch vedieť viac. Každopádne napriek uvedeným výhradám ide o prínosnú publikáciu.