Afrika přece není stát

Bubny, zapadající slunce, na obzoru žirafa, slon, hroch a lev a idylický pohled na několik chýší, před kterými starý šaman nesrozumitelnou řečí vypráví nějaký starodávný, jednoduchý, přesto nesmírně hluboký příběh. Prostě Afrika. Jo, i když na tom nejsem tak špatně jako mnozí jiní, i já byl obětí mnoha stereotypů o Africe. Uvědomoval jsem si ale, že o tomhle kontinentu toho vím až trapně málo, a i proto sáhnul po knize Afrika přece není stát (ok, zčásti to bylo i kvůli skvělé obálce). A rozhodně nelituju. Kolonialismus, umělé vytváření států a z toho plynoucí problémy, autoritářské režimy, kterých není zdaleka tolik, jak se nám muže zdát, zobrazování Afriky v kultuře, bílí spasitelé, africké jídlo, africký Hollywood i nekonečné dohady o návratu kolonialisty ukradených artefaktů. Dipo Faloyin Afriku představuje z různých úhlů pohledu, byť se logicky soustředí především na Nigérii, kde strávil část dětství. A představuje ji mimořádně barvitě, zajímavě a vrstevnatě. Klíčovým kořením, které celý zážitek posouvá na nejvyšší stupínek, je jeho suchý humor a skvěle dávkovaná ironie. Díky Faloyinovi jsem se konečně naučil číst.

Zajímavá kniha s výraznou výpovědní hodnotou o Africe, která si vystačí bez množství dat a číselných údajů. Autor se především snaží poukázat na stereotypy, které v západním světě o Africe kolují – a podle mého názoru se mu to daří velmi dobře. Říkám to s vědomím, že mám o Africe načteno poměrně dost a znám i informace, které nejsou všeobecně známé. V první části autor popisuje Lagos – největší město Afriky – a využívá ho jako příklad rozmanitosti, kterou tento kontinent nabízí. Druhá část se zaměřuje na historický přehled kolonizační politiky a nesmyslný vznik hranic, kdy například jeden národ skončil rozdělený mezi dva různé státy. Třetí část je věnovaná charitativní činnosti. Přestože bývá míněna dobře, autor ukazuje, jak může deformovat vnímání Afriky (například v kontextu Ugandy) a ve výsledku vést až k rasistickému pohledu typu: „Celá Afrika je chudá a Evropa či Amerika ji musí zachránit.“ Autor zmiňuje i absurdnost některých charitativních písní, které jsou s realitou zcela mimo. Čtvrtá část mě bavila asi nejvíce – zabývá se diktaturami a příběhy afrických států napříč kontinentem (např. Somálsko, Nigérie, Zimbabwe, Rwanda, Alžírsko, Rovníková Guinea a Libye). Pátá část se věnuje zobrazení Afriky ve filmu a kritizuje karikaturní představu o africkém přízvuku ve snímcích zaměřených na tento kontinent. V šesté části se autor zaměřuje na krádeže, rabování a odcizení artefaktů z různých afrických zemí a jejich umístění v muzeích mimo Afriku. Sedmá část se věnuje africké kuchyni. A v osmé části autor nastiňuje aktuální stav a budoucí vývoj na kontinentu – například vzestup feminismu, stávky a demonstrace. Kniha se mi velmi líbila, i když s některými názory nesouhlasím – například s nekritickým vyzdvihováním hnutí Black Lives Matter, které podle mě místy přerostlo v násilnosti a rabování, nebo s odstraňováním soch.