Věk autoritářů

Podnetné čítanie, ktoré po opätovnom zvolení Trumpa získava na význame. Na čele globálnych veľmocí ako USA, Čína, Rusko či India totiž v súčasnosti stoja prakticky už len autoritári. Trocha škoda, že v druhej časti autor začal autoritárov spájať v rámci jednotlivých kapitol, pokým v úvode mal každý jeden vyhradený priestor na celú kapitolu. Postupne sa tak dostavil pocit, že Rachman čím ďalej tým viac kĺže po povrchu, miesto aby rozvíjal a analyzoval do hĺbky. Inými slovami, v druhej časti knihy by som ocenil viac detailov, konkrétnych situácií a krokov, akými si jednotliví autoritári upevňovali svoje režimy. Najzreteľnejšie sa strohosť prejavila v pasáži venovanej Afrike. Predpokladám, že nie som jediný, komu mená ako Abiy Ahmed, Mnangagwa či Mugabe veľa nehovoria, takže keď Rachman začal pri popise preskakovať medzi udalosťami v Etiópii, Zimbabwe a Rwande, ľahko vytvoril chaos. Viem, že cieľom knihy nebolo sprostredkúvať detailnú biografiu každého opisovaného politika, ale vláda Orbána či Netanjahua do vydania knihy poskytla určite väčšie množstvo kontroverzií ako popisujú strohé kapitolky, ktoré sú im venované. V závere pritom autor sám priznáva, že Orbán v mnohom inšpiroval Trumpovho ústredného ideológa, Steva Bannona. Jednoducho povedané som miestami mal pocit, že chcem o aktéroch vedieť viac. Každopádne napriek uvedeným výhradám ide o prínosnú publikáciu.

“Demokracie je jako tramvaj. Vezete se v ní, dokud nedorazíte do cíle. A pak si vystoupíte. (R.T.Erdogan) Gideon Rachman, dlouholetý zahraničněpolitický komentátor Financial Times nebo listu Economist sepsal své postřehy ze zemí “vládců silné ruky a v knize tak spojuje a dopodrobna popisuje způsob vlády populistických autoritářů a nacionalistů, jejich vztahy, způsob myšlení a následky jejich vlády pro celý svět. Ukazuje co mají společného Putin, Trump, Erdogan, Orbán nebo Johnson. Nezapomíná ani na Bolsonara v Brazílii nebo Módího v Indii. I přes odlišná kulturní a geografická prostředí mají tito populističtí vůdci mnoho společného. Kult osobnosti, velká slova a lehká řešení náročných problémů, na které mnoho voličů slyší, úpravy ústavy k vlastnímu obrazu a nedotknutelnosti, ovládání médií, zamlčování zdravotního stavu a zbavování se odpůrců - ať už politicky nebo fyzicky. Popravdě je to čtení, které by mnoha voličům po celém světě otevřelo oči. Už od úvodních vět je to jedna velká deprese a zároveň dobře psaný a konstruovaný text člověkem, který osobně sledoval politické dění od Bílého domu po Peking. Bohužel záleží jestli tohle voliči chtějí slyšet nebo raději uvěří velkým slibům, autoritářství a “boji proti elitám a taky záleží jak silná je demokratická základna každé země včetně té naší, kde populisti tentokrát nevyhráli jen o fous.