V pavučinách času

Přečteno za jednu noc, úžasná cesta zpátky.

Kniha je výborná velice širokým tematickým pokrytím od dějin každodennosti obyčejných lidí až po přiblížení panovníků a jejich lidských rysů i politických motivací. Někdo tu v předchozím komentáři psal, že ji přečetl za večer, já se tím naopak dost dlouho prokousával. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale asi mi scházela pevnější tematická koncepce v rámci jednotlivých kapitol. Často se tu skáče podle toho, jakou otázku slina na jazyk právě přinese, ale schází tomu vývoj. Kniha přímo vybízí ke srovnání s rozhovorem Vladimíra Kučery s Janem Rychlíkem "Historie, mýty, jízdní řády", který vyšel ve stejné edici. U Kučerova rozhovoru s Rychlíkem má čtenář pocit diskuze rovného s rovným (aniž by tu tazatel překážel a zacláněl), zatímco v této knize má Lukáš Kašpar spíš jen funkci "nahrávače", který se ptá asi na tak to, co by se zeptal kdokoli z nás. Přestože je sám vystudovaným historikem (jak na několika místech připomíná), kupodivu se tu neprojevuje nápadnější erudice, která by zpovídaného Jaroslava Čechuru nutila do větší argumentační hloubky. Přitom tu sympaticky neformální Jan Čechura často vyslovuje nekonvenční pojetí, u kterých by se námitky typu "ale vždyť přece..." nebo "na druhou stranu..." velmi hodily. Čtenář by měl pocit skutečně zasvěceného rozhovoru, který odněkud někam vede, kde tazatel třímá otěže rozhovoru a sleduje jasnou linii, kam se chce dobrat. Tím se jen pokouším vysvětlit si, proč jsem u toho tak rychle ztrácel pozornost. Ale jinak je výborná kniha, která určitě stojí za přečtení.