Usedlost

Tahle krajina, na švédsko-finském pomezí, kde vládnou husté lesy, i když se to nezdá, je protkaná ohromnou spoustou cest. Po některých ale chodit nemůžeš, protože tahle krajina mokřadů a blat je drsný a nebezpečný místo. Po čtyřech stoletích, kterými projdeš s Nevabackými, ziskáš poměrně přesnou představu o tom, jak to v tomhle kraji chodí, kudy sem přichází zima, a kudy odchází, kde se do krajiny nejvíc zakusuje mráz, a kdy to vypadá na těžké časy, a ty k Nevabackými přicházejí často, až moc často na jeden houževnatý rod. Most ze slov spojil všechny, skrze staletí, ve výjimečném příběhu - kronice jedné rodiny a jednoho místa. Každá věta tu je takovým malým obrazem, skrze slova vidíš ... lesy, pole, roční období, cítíš ... vůni mokré louky, borovicového lesa i březového hájku, a taky, měnící se atmosféry, co odráží vnitřní stavy jednotlivých vypravěčů (každá kapitola má svého), kteří své vyprávění pojímají po svém... Máš prostě pocit, že jsi tam s nimi, vyprávěno je přitom jazykem jemným, melodickým a klidným až meditativním. Každý člen rodiny mluví vlastním způsobem, na jednu událost tak ziskáš i víc pohledů. Cítíš bezprostřednost v jejich sdělení ... někteří pozoruji, jiní vzpomínají a někteří své pocity sdělují dopisy, pro někoho je tahle usedlost domovem, pro některé spíš břemenem. Vidíš a silně vnímáš, jak se za ta staletí svět změnil, ale stejně máš pořád pocit ... jednoho stále živého organismu. "Bloumej dějinami, po cestách kudy chodili předkové, kolem zidek, které vršili z kamení, ... kolem polí, která obdělávali, rok co rok co rok co rok..." Pozorně naslouchej těm lidským hlasům, bude tě pak čekat, a bude ti odměnou, silný čtenářský zážitek, až se všechny ty kapitoly, co každá zní jinak, spojí v jeden harmonický celek. "Dříve nebo později se vždycky něco událo. Stačí počkat dostatečně dlouho..."

"Avšak napříč temnotami a tichem vážou jednu generaci s druhou, silná neviditelná pouta, vážou je tak pevně, že se nikdy nerozpojí." Helena Westermacková, z románu I fru Ulrikas hem,1900 Svůj komentář začínám citátem, kterým začíná kapitola ohraničující 18.století. Připadá mi, že nejlépe vystihuje poselství, které se táhne celou knihou. Já osobně bych ji nazvala knihou povídkovou. Díky velmi rychlému střídání generací, a k mé velké lítosti, jsem jen velmi těžce hledala nitky osudů propojující jednotlivé osoby v čase a v dalších kapitolách. Historický kraj Österbotten (ve švédštině) je zde však vyobrazen neskutečně živě a kouzelně. Celý příběh tak díky němu dostává neskutečně krásnou pohádkovou kulisu a já chvílemi opravdu viděla rusalky, víly, vodníka i trola. V příběhu je použito mnoho způsobu vyprávění a akceptovat, pochopit a přijmout tu danou formu v danou chvíli, pro mě bylo opravdu velmi těžké. Zřejmě bych u takovýchto knih měla dát více času a prostoru svým myšlenkám. Tento román vás donutí přemýšlet nad vlastní minulostí, nad rodinou blízkou či vzdálenou, jak v prostoru tak v čase.