Trosky Země

Tak jsem se s neznalostí autorů na české scéně rozhodla pro ochutnávku toho, co od nich asi tak mohu očekávat. První povídka Deep Orange: univerzum s dobrým potenciálem, ale u mě to narazilo na to, že jsem nevěřila tomu, že by věci mohly takto fungovat. Otevřené jámy s hnijícími mrtvolami (kolem kterých se kromě různé havěti navíc pohybují odsouzenci) by přece automaticky znamenalo obrovské riziko nekontrolovatelného šíření nákazy, což je rozsudek smrti pro celé společenství. Dvě dámy s naprosto nezlomeným duchem, na kterých se vůbec ale vůbec nepodepsalo to, čemu byly vystaveny? Ne, prostě jsem nevěřila - za mě hnus a násilí jen na efekt. Druhá povídka Napravení malého nezbedy: zajímavé nápady jako kolektivní vina a modifikace lidského uvažování...na zdánlivě nevinnou malou povídečku překvapivě aktuální. Třetí povídka Obráceno v prach: oddechová detektivka z neobvyklého prostředí. Čtvrtá povídka Tribunál mě zaujala nejvíce. Prezentuje zajímavé univerzum, hrdiny i témata. K poslední povídce Lidské k lidskému mám asi nejrozporuplnější vztah. Celý koncept ságy Mycelium mě docela láká, postavy v povídce jsou také fajn napsané, ale nedávám to, jak autorka pracuje se sexualitou. Takže celkově je antologie docela fajn kniha, která může pomoct vytvořit si obrázek o tom, co od českých autorů sci-fi asi tak čekat.

Nikoli Trosky Země, ale trosky české scifi. Pětice, vlastně šestice, českých autorů, kteří prý patří k české scifi elitě, akorát že vůbec. Nejprve Heteša, podzemní příběh s rádoby totalitního světa. Přehrávané násilí a sexuální fantasie autora. Socialistická hesla pro zasmátí, ale k smíchu a příběh překvapivě vedoucí k nepřekvapivému konci, kde oranžová pitomost nedostane naštěstí ani štěk. říkal jsem si, no, laťku položili hned na začátku hodně nízko. Avšak po přečtení zbytku trosek jsem zjistil, že i tak byla laťka zatrpaceně vysoko vzhledem k marasmu, co nastal poté. Neff a jeho vrcholné bláboly, kdy místo novely stačí napsat: "Hú, hú a hú," čímž naplní, jak styl, tak i kvalitu každého příběhu z Arkádie. Poté Hlávka a Vybíralová s pokleslým pokusem o detektivní odnož s typickou nahodilostí a okopírovanou červenou královnou. Chtěl jsem začít číst Algor, ale toto bylo vážně důrazné varování, proč ne. Kotouč a jeho pokus o space operu. Pokud je toto autor, kterým se česká scifi chlubí a vysílá do světa, tak potěš koště. Tohle nebyl ani okresní přebor v Kotěhůlkách. Unylý příběh, pitomá císařovna s dětským chováním a císař, kterému bych dal pětikačku do klobouku za výkon. přehršel názvů lodí a lodiček, spolků a konglomerátů vyvolených, vylepšených, vyzkoušených a vytuněných... Když už chce kotouč slavně kopírovat zahraničí, tak prosím alespoň trochu na úrovni a ne takto poklesle. Ovšem oproti boží Vilmě Kadlečkové to byl i tak výkon hodný ministra zahraničí. Tvorba Vilmy se od devadesátek, kdy čímsi uhranula porotce a vydavatele, neznámo čím, leč kvalitou nikoli, nezměnila. K lepšímu nikoli. Jako tu zoufalost jsem dočetl, za což by si každý čtenář zasloužil vrátit vstupné, ale boj to byl. Podobné sexuální úchylky jako tuhle Vilma měla tuším i Carola Bidermanová, nebo jak se ta bytost jmenovala. Příběh v podstatě na 20 stránek Vilma natáhla na stran sto a více, aby ukázala, jaký je pašák a stálice pokrouceného českého scifi nebe. čili závěrem... zlatý Heteša.