Symbiont

Viva la (r)evolución! Znavené a nuzné svěřte mi, schoulený dav, jenž volně dýchat dychtí, a já zaručeně ústrojí jejich ovládnu a k obrazu svému je přetvořím. Evoluce jako barterová ekonomika. Tyhle dvě věty skvěle shrnují podstatu Symbionta. Jo, Tchaikovsky je chytrej. Chápu. A někdy prostě popustí uzdu a nechá to tryskat. Ale zároveň to dokáže učesat tak, že pokud máte omezený počet aktivních mozkových buněk jako já, můžete být v klidu, zvládnete se orientovat v tom, co vám autor předkládá. Možná si vygooglíte nějaké cizí slovíčko a obohatíte tu část slovní zásoby, kterou pravděpodobně nikdy v běžné konverzaci nevyužijete, ale kdo ví. Symbiont nemá příběh, který by byl silně orientovaný na postavy, na jejich vnitřní prožitky a interakci. Jasně, je to tu, ale působí to trochu stroze, odcizeně, ale ke stylu, jakým je kniha psána a vzhledem k povolání a povaze hlavní postavy to sedí, takže to není výtka. Zároveň to, jakým způsobem hlavní postava hovoří o prostředí, kde se ocitá a jeho fascinace přítomnou mimozemskou flórou/faunou, prostě vším, vás to pohltí a donutí to vykřesat a zapojit vlastní emoce, zájem a zvědavost. Je třeba určitá pružnost, aby člověk vystoupil ze zajetých představ, jak co běžně funguje v našem světě, přirozenost je nahlížet na cizí věci člověcí optikou… antropomorfismus, pareidolie, snaha najít v cizím něco známého pro člověka. A Pec, jak je tahle planeta nazývána, tak ta rozhodně s člověkem otřese, protože tohle místo a jeho obyvatelé? Tak ta je něco extra. Nechci příliš spoilerovat, takže – Symbiont má dvě ústřední témata – planetu a život na ní a politiku. Jo, klasickou starou dobrou zemskou politiku, díky které hlavní hrdina skončil v tomhle pekle, protože si s politickým názorem, který je zrovna u kormidla, moc nerozuměl, a to mu vyneslo jednosměrnou letenku. Ortodoxní režim si nemůže nechat ujít tak velkolepý objev, jakým Pec je, a dychtí se dozvědět více, ale zároveň by byli rádi, kdyby jim to spadalo do omezeného rozsahu jejich ortodoxnosti, což se vlastně vylučuje a vytváří to docela paradox. Symbionta jsem si užila, Tchaikovsky mě baví, zatím všechny jeho polohy psaní. Byla to jedna z knih, které si sama pro sebe označuju jako „buňkové“ čtení, náročnější, ale skvělé.

Když průzkumníci nazvou objevenou planetu jménem Pec, je jasné, že to tam nebude žádný ráj. Aspoň ne pro lidi. Místní pestrá flóra, fauna a všechno mezi tím se totiž neustále snaží pozemské kolonisty změnit k obrazu svému nebo alespoň zapojit do místního potravního řetězce. Do takového místa získáváte dobrovolníky těžko, kolonisté jsou tedy hlavně trestanci, kteří putují k Peci podobně, jako kdysi jejich předchůdci do australské Botany Bay. A jejich spotřeba je značná. Jelikož ale na Zemi vládne tuhá diktatura, není o různé nespokojence a jiné ideozločince nouze a na Pec tedy může mířit jeden transport za druhým. Je to pro Zemi vlastně takový kosmický gulag, kam může uklidit nepohodlné a kde vládne tuhá disciplína. Co když se ale muklové vzbouří? A co když mezer v obraně využije místní život? Nebude to trochu, jako když se zkříží filmový Avatar s Harrisonovou První planetou smrti?