Sibiel

V sáze Návrat na Mizeon se dostávám do poloviny. Civilizace arcidémonů je v troskách, zbytky populace se ukrývají na planetce, bývalé vojenské základně. Už takto stručně podáno je zjevné, že podoba se Star Wars není k přehlédnutí. Do toho všechny feentexové zbraně, dezintegrátory, bezpečnostní štíty a hvězdné křižníky, prostě lahůdka. Taky se konečně v mega složitém světě Metaprostoru začínám orientovat a dokonce si čas od času pokládám otázku – hele, a nestalo se tohle dřív (později) než současná linie vyprávění? V tomto díle se skutečně většina děje motá kolem Sibiela, což je trochu překvapení (příjemné). Prchlivý Arci-Quinn dostane na starost všechny uprchlíky a moc si s tím neví rady. Na Mizeonu řádí debhátarové a ostatní soustavy koukají, jak z nastalé situace vytřískat co největší zisk. Všichni samozřejmě touží po Dárci života, takže se s ním kšeftuje ještě dřív, než je vůbec nalezen. Jo a vztah arcidémonů a draků nabere nečekaný směr. Všechna předchozí prohlášení o kvalitě textu, bohatém a libozvučném jazyce, barvitosti popisů, tudíž plasticitě universa, o chytrých zápletkách a nečekaných zvratech nadále trvají. Přesto se mi tento díl četl mnohem hůř než ty předchozí. Postavy. Stránkami jich pobíhá nepřeberně a ty vedlejší se mi krapet pletou, což ale není tak tragické, jak by se možná jevilo. Každá má nějaký výrazný rys, aby ji bylo možno odlišit, například Šlupku nevidíte bez cigára. Vážný problém mám se zkostnatělým přístupem k ženám. Ve chvíli, kdy Sibiel zamoří sklad šváby a pošle ženy, aby je chytaly a nepletly se mu pod nohy při opravdové práci, jsem knihu poprvé odložila. A podobných scén tam bylo víc. Sibiel skoro zabije Nertega, protože mu běhá za sestrou, aniž by to s Owianou probral, protože nejde o ni, nýbrž o to, že mu Nerteg sáhl na majetek. Je to moje osobní záležitost a nastavení, ale vadilo mi to příšerně. Autorka se s osudy hrdinů či celých civilizací vůbec nemaže, je to akční, drsné, zábavné, chytré. Jen té rovnoprávnosti kdyby bylo o kapičku víc.

Knižní série Miroslavy Dvořákové Návrat na Mizeon a její 4. díl s názvem Sibiel se přehoupává pomalu a jistě za polovinu, ale není se čeho bát, i zde se nijak nešlape na brzdy, ale naopak přidává na plných obrátkách. Mizeon, jak jsme ho doposud znali, se malinko změnil, a vládu démonů zrozených z Krvavého deště převzali Staří bohové nazývaní taktéž "debhátarové". Těmito Starými bohy Mizeonu jsou: Aisus - pán nebes, Grom - pán hlubin, Huat - vládce větru, Narena - vládkyně světla, Moneta - vládkyně tmy, Brexa - vládkyně mrazu a Rafedaxarr - vládce ohně. Mě osobně byla nejvíce sympatická vládkyně mrazu "Brexa", u níž můžeme sledovat další zajímavou dějovou linii, a to jak se postupně díky lásce pomalu a jistě zotavuje, aby nabrala síly dávných "Starých bohů". Ovšem na straně druhé jsou tu i poražení, a to na vesmírné vojenské základně pod vedením Sibiela Arci-Quinna, jež se vzpamatovávají a promýšlejí plány, jak zachránit Mizeon. Sám Sibiel, v raném mládí přezdívaný jako Fialka, tak trochu poznamenaný pobytem v Chřtánu, odmítá post císaře a raději vládne jako regent. A i když nikdy nechtěl být kdo ví jak moc politicky činný, myslím si, že se této role zhostil naprosto dokonale. Díky svým skvělým vyjednávacím dovednostem, vymýšlení nejrůznějších kompromisů tak, aby vyhovovaly oběma stranám, nebojí se vyjednávat se samotnými draky, či se pouštět do tajných piklí a operací s agenty z Aliance. Do popředí se však dostává hon na "Dárce života", jež má zachránit vymírající populaci draků. Podaří se jim uzavřít dohodu, jak dočasně "zapůjčit" Dárce života, anebo nakonec všechno dopadne úplně jinak? Proč má Sibielův bratr Arrakiel velké ambice doprovodit onoho Dárce života až k samotným drakům? Co má ve skutečnosti za lubem? Tak o tom si už budete muset dočíst ve čtvrtém díle ze série Návratu na Mizeon, a to konkrétně v dílu Sibiel. V díle opět nechybí velká dávka napětí, nečekaných zvratů, přetahování se, intriky, ale i drobné našlapování kolem nově se rodící lásky mezi nesourodou dvojicí, jež bude mít v závěru série velmi klíčovou roli. Opět, co se týče jazyka nemám vůbec nic, co bych mohla vytknout. Naopak jsem si při čtení pěkně chrochtala. Celá série je krásně čtivá, bohatá nejen na prostředí, ve kterém se děj odehrává, ale převážně i na velké množství postav, díky čemuž je celá série velmi barvitá, a hlavně těžko předvídatelná. Za mě skvělé a oddechové čtení, díky němuž jsem se dokázala krásně přenést do jiných světů a užít si jich na plno, a už nyní se těším na další tři poslední díly.