Podle mého názoru nejlepší část celé série. Svou roli samozřejmě hraje romantická linka mezi Ditruxem a Brexou, která se mi líbila tak moc, že jsem si jejich kapitoly četla dvakrát. Ditruxovo zohavení, které vyvolalo jeho permanentně nabroušenou náladu a ostražitý přístup k ostatním, je pikantní a přitažlivé. Osobně je mi po Lissariovi zatím nejsympatičtější postavou díla. Arrakielovo soupeření s generálem Doressonem o ženu a syna je další maximálně šťavnatou složkou díla. Jak se vyjádřil erektiadský Rex, Arri je prostě dáreček, frajírek, který má víc štěstí než rozumu. A vida, najednou se jeho svéhlavost a mazanost ukáže jako klad a pokaždé, když si vzpomenu na výsledek utkání, musím se culit jak měsíček na hnoji. Owianu bych pověsila za uši do průvanu, moc nechápu oblibu těchto sebestředných, bezohledných, manipulativních hrdinek, které permanentně vyžadují pozornost okolí a jsou pro ni ochotny ničit vše kolem (včetně svého nenarozeného dítěte). Mé pomstychtivé duši by nevadilo, kdyby holka projevila trochu pokory a sebereflexe, ale to bych chtěla moc. Nakonec se celá komplikovaná záležitost vyřešila tak nějak do ztracena, ale budiž, hlavně že nádhera slezla ze scény. Ještě že Teggius na tom vydělal dvě děti. Když už se po palici nemlátí draci s arcidémony a s bohy navzájem, tak musí pro změnu docházet k boření Metaprostoru nějakými útočníky zvenčí, takže o zábavu je nadále vystaráno a Aliance má plné ruce práce. Akorát poslední kapitolu, jakoby lákadlo k přečtení posledního dílu, moc nechápu, protože nějaký zásadní vliv na vývoj závěrečných událostí neměla. Její zařazení mi připadne zbytečně laciné, ale budiž. Jednoznačně vrchol série.