S Wittgensteinem v gay sauně

S Wittgensteinem v gay sauně je jedna z těch knih, u kterých jsem vlastně celou dobu přemýšlela, jestli ji vůbec dokážu správně uchopit a zhodnotit. Není to klasická beletrie ani oddechové čtení. Spíš soubor sociologických reportážních fejetonů a esejů, které se věnují mužské homosexualitě ve střední Evropě – mimo jiné v Česku, Slovensku a Maďarsku. A už od začátku je jasné, že autor necílí na úplně běžného čtenáře, ale spíš na lidi, kteří mají rádi intelektuálně laděné texty, filozofické přesahy a společenské úvahy. Vratislav Maňák evidentně umí se slovy pracovat opravdu výborně. Jeho slovní zásoba i styl psaní jsou skvělé a některé pasáže mě bavilo tohle sledovat. Líbilo se mi, jak autor propojuje některé své osobní zkušenosti se společenskými tématy, které hodně řeší právě gay komunitu. Na druhou stranu přiznávám, že na mě byla kniha místy až příliš intelektuální. Některým myšlenkám, filozofickým odkazům nebo sociologickým úvahám jsem úplně nerozuměla a občas jsem měla pocit, že mi část významů uniká. Proto si vlastně ani netroufám říct, jestli je kniha „dobře“ nebo „špatně“ napsaná. Myslím, že hodně záleží na tom, kdo ji čte a co od ní očekává. Některé eseje mě opravdu bavily. Pomohly mi víc nahlédnout do světa, který většina lidí mimo komunitu vlastně moc nezná. Bylo zajímavé sledovat rozdíly mezi jednotlivými státy a sledovat, jak různě v nich společnost přistupuje ke gay komunitě a intimitě. Ale byly tam i části, které se mě četly opravdu těžko. Některé eseje mi přišly zdlouhavé, místy až příliš zahlcené filozofickými jmény a odkazy. A některé pasáže na mě působily docela jednostranně nebo až šokujícím dojmem. Jenže zároveň si uvědomuju, že tohle je pohled mě jako ženy středního věku „z běžného života“, ne pohled člověka z literárního nebo novinářského prostředí. Kniha je evidentně určená určitému typu čtenáře. Pokud měla pomoci širší společnosti lépe pochopit homosexuální komunitu, nejsem si jistá, jestli se to úplně podaří. Nemyslím si totiž, že je to kniha pro široké spektrum běžných čtenářů. Je poměrně náročná a intelektuální. Pokud ale měla zachytit určitý stav, zkušenost nebo atmosféru uvnitř části gay komunity a oslovit užší specifický okruh lidí, pak asi svůj účel plní velmi dobře. Celkově pro mě čtení této knihy nebylo úplně pohodové ani snadné, ale rozhodně to byla kniha, která mě donutila nad ní přemýšlet.

Maňákova nová kniha je výborná, eseje jsou stylisticky vybroušené a vedou linku, kdy nehájí, nekritizují, ale ukazují. Kriticky nasvěcují parafrázovaně s Andree Greenem (toliko k name droppingu), že gayové se snažili všechny přesvědčit, že nejsou jen o sexu, až (minimálně pro vnější pohled) přestali být o sexu úplně (Green takto mluví o krizi psychoanalýzy v 90. letech). A Maňák sexualitu a tělesnost gayů(m) vrací, neříká, že jsou jen sexuální, že všichni chodí na cruising spoty, do saun apod., ale že je to jedna z kulturně zásadně definujících kategorií této identity. A speaking of identity, v čem je Maňákova kniha ještě skvělá a vzácná je (a jakkoliv současnému queer čtenářstvu tato představa může přijít anachronická), že ukazuje gaye jako distinktivní kategorii, ukazuje kulturu a zkušenost, která stále existuje a která je výlučná (a marginální) a přístupná jen gayům (ne široké mase queer lidí). A zároveň se umně odpichuje k obecnějším úvahám o maskulinitě a její tělesnosti a sexualitě. Sexualitě možná ne veřejné, někdy zostuzované, někdy skryté. V tomto nesouhlasím se svými předkomentátory, že by Maňák horoval za všeobecné osvobození (pokud by bylo možné, aby se cruising stal mainstreamem a byl zcela zbaven zakázanosti, tak by spíše zanikl a nedával by smysl, protože by přestal být vzrušivý), jen poukazuje, že i toto je gay a mužská sexualita. A v tom je Maňák možná nepohodlný, nepříjemný, je potřeba ho vytěsnit pryč, ta představa, že by se toto týkalo opravdu všech gayů a dokonce i takových, kteří nikdy v kitkatu, Rudasi, na cruising spotu nebyli a drogy nezkusili... to ještě pořád neznamená, že tyto části své sexuality v sobě nemají (ne nutně žité). A proto si rozhodně nemyslím, že příliš zobrazuje nějaký "typ gayů" (to opět k dalším komentujícím), naopak v gay sauně (ať už s Wittgensteinem nebo bez) ukazuje, že se to týká překvapivě širokého spektra gayů, nikdy navíc nezjistíme jak širokého, protože jsou všichni nazí (a není tedy jasně vidět, kdo z nich má plaňkový plot, manžela, děti a pejska, kdo z nich je kněz, kdo z nich pravicový politik a kdo učitel, intelektuál, dělník nebo jen korporátní člověk). A u nahých těl je samozřejmě složitější o třídě psát (i když a zde s Maňákem nesouhlasím nebo nabízím podněty k další eseji - je otázka jak vypadají nahá těla příslušníků různých tříd a jestli se v sauně skutečně potkávají všechny, Maňák naznačuje, že ano, že by tedy gay sauna byla beztřídní utopie? Na chvíli, na moment, jen jako tranzitorní zkušenost?). Další anachronický Maňákův text? Za mě ne tak docela, ale rozhodně nejméně pohodlný a hladivý a proto stojí za to ho číst a to i v kontextu širšího myšlení, na který Maňák zdatně navazuje, když se vyrovnává se základními kulturně filozofickými kategoriemi: Afekt, tělo/sexualita, řeč/jazyk. Co vynechává je hezký milující vztah a to dráždí. Čtěte to, je to mnohovrstevnatý text.