S Wittgensteinem v gay sauně

S Wittgensteinem v gay sauně je jedna z těch knih, u kterých jsem vlastně celou dobu přemýšlela, jestli ji vůbec dokážu správně uchopit a zhodnotit. Není to klasická beletrie ani oddechové čtení. Spíš soubor sociologických reportážních fejetonů a esejů, které se věnují mužské homosexualitě ve střední Evropě – mimo jiné v Česku, Slovensku a Maďarsku. A už od začátku je jasné, že autor necílí na úplně běžného čtenáře, ale spíš na lidi, kteří mají rádi intelektuálně laděné texty, filozofické přesahy a společenské úvahy. Vratislav Maňák evidentně umí se slovy pracovat opravdu výborně. Jeho slovní zásoba i styl psaní jsou skvělé a některé pasáže mě bavilo tohle sledovat. Líbilo se mi, jak autor propojuje některé své osobní zkušenosti se společenskými tématy, které hodně řeší právě gay komunitu. Na druhou stranu přiznávám, že na mě byla kniha místy až příliš intelektuální. Některým myšlenkám, filozofickým odkazům nebo sociologickým úvahám jsem úplně nerozuměla a občas jsem měla pocit, že mi část významů uniká. Proto si vlastně ani netroufám říct, jestli je kniha „dobře“ nebo „špatně“ napsaná. Myslím, že hodně záleží na tom, kdo ji čte a co od ní očekává. Některé eseje mě opravdu bavily. Pomohly mi víc nahlédnout do světa, který většina lidí mimo komunitu vlastně moc nezná. Bylo zajímavé sledovat rozdíly mezi jednotlivými státy a sledovat, jak různě v nich společnost přistupuje ke gay komunitě a intimitě. Ale byly tam i části, které se mě četly opravdu těžko. Některé eseje mi přišly zdlouhavé, místy až příliš zahlcené filozofickými jmény a odkazy. A některé pasáže na mě působily docela jednostranně nebo až šokujícím dojmem. Jenže zároveň si uvědomuju, že tohle je pohled mě jako ženy středního věku „z běžného života“, ne pohled člověka z literárního nebo novinářského prostředí. Kniha je evidentně určená určitému typu čtenáře. Pokud měla pomoci širší společnosti lépe pochopit homosexuální komunitu, nejsem si jistá, jestli se to úplně podaří. Nemyslím si totiž, že je to kniha pro široké spektrum běžných čtenářů. Je poměrně náročná a intelektuální. Pokud ale měla zachytit určitý stav, zkušenost nebo atmosféru uvnitř části gay komunity a oslovit užší specifický okruh lidí, pak asi svůj účel plní velmi dobře. Celkově pro mě čtení této knihy nebylo úplně pohodové ani snadné, ale rozhodně to byla kniha, která mě donutila nad ní přemýšlet.

Přidávám se k některým komentářům níže. Negativní hodnocení si většinou odpouštím, protože to beru tak, že pro danou knihu nejsem cílová skupina – což zde naopak, myslím, jsem. Nechci tím znehodnocovat autorovu práci, ale jásat nad ní také nemohu. Soubor reportáží obecně není svojí podstatou lehký text na jedno přečtení, ale nemusí být ani obtížně čtivou pseudovědeckou prací. Vypadá to, jako by se autor při psaní zasekl ve fázi mezi odbornou publikací (která by musela vypadat jinak) a populárně naučnou beletrií (kterou není). Přehnaně působí nejen přemíra citací a odkazů, ale především i umění zaobalit do učeného hávu a rozepsat na několik odstavců něco, co by se dalo vyjádřit ve dvou větách. Je vidět, že se autor zabývá především tím, co je pro gaye ve střední Evropě údajně signifikantní z jeho úhlu pohledu, čímž se tedy za mě nenaplňuje ani nějaká větší sociologická hodnota. Když už se objeví nějaké téma, které by stálo za větší zpracování (např. vztah politiků a společnosti k menšinám, na který jsem nejvíc čekal), přejde se jen rychle a povrchně, byť s intelektuální příměsí. Pasáže o sexuální podstatě gay života působí hodně zastarale, jak u textů z 90. let. Kdybych byl dospívající, hledající gay, knize neporozumím. Jako dospělý člověk ji vlastně také nechápu. Ani nevím, komu bych ji doporučil...