!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Se stereotypy je problém, jak se přiživují a lidé se ochotně stereotypem stanou. Je to lehčí než šlapat nové cestičky. Někdo tou prošlapanou pohodlně dojde až na konec a s.re pes. Když o téhle knize Neal mluvil na loňské autogramiádě v Luxoru, docela mě to zaujalo. A i když vlastně tak trochu vyzradil pointu, říkala jsem si, že tuhle knížku si nemohu nechat ujít, takže hned, jak mi přišlo avízo, že vyšla, jsem po ní skočila, a pak ji pár týdnů sušila doma s tím, že si ji musím šetřit, než dočtu jiné, slabší věci, protože to bude určitě bomba, tak jak jsem u Shustermanna zvyklá. Nakonec jsem ji přečetla za den, protože mě skolila chřipka a nic lepšího jsem na neschopence na práci neměla. U NS jsem zvyklá na laťku hodně, HODNĚ vysoko. Pravidla hry (v originále s výstižnějším názvem Game Changer) mají rozhodně zajímavý nápad a už jak o knize autor mluvil, přemýšlela jsem, jak to z hlediska proveditelnosti vymyslel po technické stránce. Souhlasím s komentářem, že odkazy na americký fotbal (s užitím termínu v angličtině) mi toho moc neřekly a úplně jsem se do toho nedokázala vžít, na rozdíl zřejmě od amerických čtenářů, kteří jím žijí a znají jednotlivé týmy. Vyprávění v ich formě mě sice překvapilo, ale přijala jsem ho, a i Ashovi jsem vcelku přišla na chuť. Protože byl takový nijaký a tím pádem pro většinu – podobně nijakých – čtenářů (včetně mě) stravitelný. Následně Neal představil několik problémů, jímž současná společnost čelí, a prostřednictvím Ashe dal možnost je čtenáři okusit. Za mě ta exkurze nebyla příliš do hloubky, aby mě rozložila tak, jako jiné autorovy knihy a myšlenky. Vsadím se, že kdybych knihu půjčila svému otci, velmi záhy by ji odložil a řekl, že je to „menšinová“ agitka (nejednou jsem s na něj vzpomněla při líčení Ashova dědečka). U Shustermannových předchozích knih jsem si říkala: „Co se sakra tomu týpkovi stalo, že ho napadají takovéhle věci?!“ On sám konstatoval, že píše o myšlenkách, které se člověku zadřou pod kůži, pořád na ně musí myslet a v noci mu nedají spát. Bohužel po dočtení musím konstatovat, že zůstanu stejně nijakou a pasivní, protože jsem se s předkládanými tématy nedokázala ztotožnit. Valem asi i proto, že Neal tentokrát za mne klouzal hodně po povrchu a taky poněkud odbyl vedlejší postavy. Hispánci se v určitou chvíli zcela ztratili, u Norrise jsem čekala nějaký vztahový vývoj ze strany hlavního hrdiny (obzvlášť poté, co Ashovi přiznal, že ho vždy obdivoval a vzhlížel k němu), ale zůstal prostě pitomcem. Ani u Laytona nedošlo k nějakému exkurzu víc do hloubky, i když se NS snažil Katein toxický vztah nějak vysvětlit, a šibnutý quaterback s baseballkou na konci byl strašné klišé. To, jak Layton dopadl, to mi přišlo hodně kruté. Knihu ale nezavrhuju – už na té autogramiádě jsem zjistila, že co nepálí mě, může pálit jiné (třeba otázka genderu a sebeurčení) – a doma si ji nechám. Věřím, že až ji budou číst moje děti, budou na ni nahlížet úplně jinak, protože ony vyrůstají a žijí ve světě, kde tyhle problémy palčivé jsou a pro jejich generaci budou. Mně by nejvíc vyschízovaly ty modré stopky…

Já jsem těch hvězdiček chtěla původně dát pět, protože se mi to fakt dobře četlo. Líbí se mi, jak je to přirozeně napsané, místy vulgární, lidsky čtivé... No pak to začalo trochu drhnout, když přišly všechny ty dlouhé pasáže, plné filozofických myšlenek a komplikovaných vysvětlení dimenzí našeho vesmíru. Ale chápu, k příběhu to prostě patří a jinak to vysvětlit asi nešlo. Takže jo, z knížky jsem nadšená, námět je geniální, přitom ho autor nezkroutil do ničeho extrémně složitého, ale vlastně je to taková lehce stravitelná YOUNG ADULT literatura. Ale na pět hvězdiček to úplně není :)