Odysea

Kto by nepočul o bájnom Odyseovi. O legendárnom chlapíkovi, ktorý pomohol vyhrať vojnu a potom dlho predlho putoval domov. Aj vtedy, keď už by to ostatní vzdali. A jeho odhodlanie sme ocenili tým, že sme ho po ňom pomenovali. Tak naveky ostane odyseou. Mýtus stál pri zrode slova. Naproti tomu Gréci toto putovanie nazývajú nostos, lebo oni majú pomenovanie vlastne pre všetko. A tak ich obľúbená téma z eposu dala vzniknúť Odyseovi. Ale je Odyseus a je Odyseus. Ozveny jeho príbehu zaznievajú v rozličných filmoch i knihách, v mnohých podobách v umení, ale určite aj inde. V takom i onakom šate. A potom je tu Stephen Fry a jeho britsko-humorný pohľad na vec. Stručný, k veci, s istou ostrosťou i ostrovtipom. Ale zároveň tak, aby nielen Odyseov príbeh nestratil nič zo svojej veľkoleposti. Kde epos dostáva nový moderný šat bez toho, aby musel obetovať svoju kultúrnu identitu. A tak sa môžem túlať spolu s postavami. Cez dobrodružstvá s bohmi, príšerami i medzi smrteľníkmi. Kde hrdinstvo musí ustúpiť všetkému a žiadna obeť nie je príliš veľká, aby si ňou niekto nebol ochotný udobriť niektorého z bohov. Výživné a miestami zábavné rozprávanie, no zároveň trpké. Lebo sa ním končí jedna celá éra. Taká legendárna, že jej dozvuky zaznievajú nielen v literatúre dodnes.

Už staří Řekové věděli, že nejlepší příběhy začínají větou: „Teď vám budu vyprávět svůj příběh…“ Řekové pro návrat hrdiny domů měli dokonce vlastní slovo „nostos“. (Ano, jsem ten člověk, co čte dodatky a poznámky pod čarou. V téhle knize jsou parádní) Nejznámějším příkladem návratu domů je Odyssea. Příběh o muži, co se snaží vrátit ke své ženě, ale bohové mu to vyloženě nepřejí. Odysseus nebyl jen tak někdo. Nejlstivější řecký bojovník, autor legendárního trojského koně, milovník žen i nymf a člověk, který měl občas ego větší než zdravý pud sebezáchovy. Během své „krátké“ cesty domů, no co, trvala „jen“ deset let, přišel o druhy, bojoval s monstry, narazil na Kyklópa Polyféma (to vám byl opravdu okatý problém), čarodějnici Kirké, sirény, navštívil podsvětí, obří lidožrouty i nymfu Kalypsó. A aby toho nebylo málo, potkal i neschopné a nedůvěryhodné lidi, zvědaví námořníci hamounský otevřeli záhadný pytel (se všemi větry) zrovna ve chvíli, kdy už byl domov skoro na dohled. Což je dost možná antická verze toho, když minu správný sjezd na dálnici a přidám si k cestě další čtyři hodiny. Místo záště bohů si vychutnávám vražedný pohled mého manžela. Celá jeho cesta je tak o válečné vychytralosti, trestu za pýchu, touze po domově, bozích, manipulaci, rodině a plánech v plánech v dalších plánech. Řecké mýty prostě nikdy ne(u)měly být jednoduché. A to se Fry snažil zjednodušit, co se dalo. A protože Odysseovy strasti znám z různých médií, včetně Simpsonových, nejvíc mě překvapila linka jeho syna, který zoufale shání informace o svém otci. Všude. A miluju jeho konec. Ten vám samozřejmě neprozradím, ale řekněme jen, že je na řecké mýty dostatečně absurdní i peprný zároveň. Stephen Fry navíc celý mýtus podává tak čtivě. Závidíte, protože toho tolik ví, ale zároveň obdivujete, s jakou lehkostí to podává. Fry už není tak vyloženě vtipný jako v předchozích knihách, protože mu to možná sám příběh nedovolí, ale pořád si drží laťku „ještě jednu kapitolu před spaním“ velmi vysoko. …navíc… se na ni odmítám přestat dívat. A přestat si hrát s tím, jak šajní ta plachta.