Odkaz oceli

Trochu mi trvalo, než jsem se začetla. Pak už bylo vše v pohodě. Možná to bylo i tím, že jsem měla na čtení dostatek času a proto mi nevadilo střídání děje a hodně postav. Oba díly mi přišly propracované a čtivé.

Musím říct, že u této knihy jsem měla dost silný pocit nevyváženosti. Prvních skoro tři sta stran bylo plných popisů děje ze dvou míst země. Na jedné straně šlo o boj na hranicích s nepřítelem, který z nenadání zaútočil a na straně druhé o problémy v hlavním městě. Nebylo to rozhodně špatné, ale vzhledem k tomu, že šlo o přípravu na vznik pozdějších událostí, bylo to poněkud zbytečně dlouhé. Prostřední část se mi líbila asi nejvíc. Po celou dobu se neustále něco dělo, příběh byl neskutečně plný akce, takže v tomhle rozhodně problém nebyl. Nicméně na řadu přišly nejrůznější problémy. Ze dvou míst najednou autor rozděloval postavy na další lokality a tak se čtenář stal svědkem čím dál více zvratů a komplikací, které se začaly vyvíjet po celé zemi. To mě bavilo ze všeho nejvíc. I tady to bylo takové rozvláčnější, ale přesto nejčtivější. Závěr, který pro mě představoval asi posledních sto padesát stránek byl ale nejslabší. Všechny pohledy se začaly střetávat a míchat. Většinou až moc rychle a často se měnila scéna, až jsem ztrácela orientaci, kde se vlastně ocitám. Myšlenka, že vlastně bitva mezi lidmi začala i díky zásahu bohů, kteří se zapojovali po celou dobu, mi rozhodně nevadila. Bylo zajímavé sledovat, jak autor poukazuje, že lidé i bozi mají své silné i slabé stránky a že nikdo není neomylný. Že ani zásah zeshora není bez následků. Co mi však vadilo nejvíc, že se do všech těch potíží přidaly i nadpřirozené síly a bytosti, které značně ovlivňovaly vyváženost sil. Někdy až moc agresivně, jakoby neexistovaly hranice síly a možností, autor se v tom dost motal. Navíc by se všichni žijící dali rozdělit na dva tábory. V jednom byli ti, které autor bez milosti popravil, v řádech tisíců. A pak ti, kteří se díky různým okolnostem stávali vlastně nesmrtelnými, vlastními silami se vždy vyléčili nebo díky něčí pomoci. Pořád dokola, po každém zranění. Ke konci už mě to fakt začínalo vyloženě štvát, jak okatě a divně to působilo. Byli vlastně nezničitelní. Námět knihy velice dobrý, zpracování a vyprávění výborné. Rozhodně by to chtělo se zamyslet nad délkou knihy, osm set stran je vážně zbytečně ubíjejících. Určitě nedělat ze všech postav takové nepřemožitelné hrdiny, nevyužívat tolik nadpřirozena a rozhodně tolik všechno neokecávat. Závěr se mi vážně nelíbil. A přestože vypadal uzavřeně, měl by vyjít ještě jeden díl. Rozhodla jsem se ho přečíst, ať vím jak to dopadne, jen doufám, že se autor trošku umírní v nedostatcích a trošku se nad tím víc zamyslí...