Odkaz popela

Fantasy plná intrik, nečekaných zvratů, brutálních bitev a pochmurné epiky. Bohužel také značného přívalu písmenek, které jsou v tomto případě spíš na škodu než k užitku. Pro nového čtenáře, který svět tradiční fantastiky teprve odhaluje a nemá zájem o vykopávky, bude Odkaz popela vděčným průvodcem. Čekáte-li však draky, trpaslíky a sličné elfy, jste na špatné adrese. Matthew Ward nepotřebuje mnoho ingrediencí, aby dal dohromady spolehlivé drama, jež zaujme rychlým úvodem a pak už se čtenář veze na vlně svižně plynoucího vyprávění, přičemž klíčovým bodem celého příběhu je svoboda jednoho utlačovaného národa. Škoda, že revoluce už nebývají tak černobílé jako dřív, což má za následek, že hrdinové musejí činit jedno morálně pochybné rozhodnutí za druhým. Líbí se mi tenhle druh střízlivého vyprávění, které nemaže čtenáři med kolem pusy. Jenže zároveň by to chtělo do příběhu zakomponovat něco víc, než obehraný motiv „když se dva perou, třetí se směje, dokud od těch dvou po držce nedostane“.

Úvod byl takový rozpačitý a těžký. Hlavně pro počáteční orientovaní ve jménech a místech. Místy mi přišel i překlad lehce kostrbatý. Nicméně se to po nějaké době pěkně rozjelo. Příběh mě začal bavit. Působil sice dost šablonově, tedy takové to typické téma v žánru fantasy, ale autor to dokázal dost přikrášlit. Postavy byly sice průhledné jako sklo, takže vás nepřekvapí, ale na druhou stranu jste si nemohli být jistí jejich přežitím. Což bylo dost napínavé ke sledování, jelikož do poslední chvíle čekáte, koho autor obětuje. Navíc autor se rád vypisuje, takže je kniha poměrně dlouhá, má téměř 800 stran a takovou bitvu dokáže líčit na skoro 50 stran. V bichlích se až tak nevyžívám, ale četla jsem po troškách, takže jsem to dávkovala. Myslím, že můžu říct, že mě to docela bavilo. Beru samozřejmě ohled i na to, že je to prvotina, takže jisté mouchy na tom najdu. I v samotném příběhu, kdy mě to v podstatě bavilo celou dobu, dokud na scénu nepřišla Malatriant. Postavy byly v celku sympatické a uvěřitelné, i když jsem občas měla pocit, že si z té jejich blbosti budu rvát vlasy. Hlavně ve chvílích, kdy tak bezhlavě vlezly do léčky. Rozhodně nejde o nějaké veledílo. Najde se na tom spousta ale, některé scény mi moc nesedly. Přesto jsem schovívavá a řeknu, že to bylo fajn. Rozhodně jsem si to užila víc než třeba takového Ryana a Stín krkavce (tedy kromě prvního dílu, ten byl boží) a pokračování, pokud bude, si nenechám ujít.

Úvod byl takový rozpačitý a těžký. Hlavně pro počáteční orientovaní ve jménech a místech. Místy mi přišel i překlad lehce kostrbatý. Nicméně se to po nějaké době pěkně rozjelo. Příběh mě začal bavit. Působil sice dost šablonově, tedy takové to typické téma v žánru fantasy, ale autor to dokázal dost přikrášlit. Postavy byly sice průhledné jako sklo, takže vás nepřekvapí, ale na druhou stranu jste si nemohli být jistí jejich přežitím. Což bylo dost napínavé ke sledování, jelikož do poslední chvíle čekáte, koho autor obětuje. Navíc autor se rád vypisuje, takže je kniha poměrně dlouhá, má téměř 800 stran a takovou bitvu dokáže líčit na skoro 50 stran. V bichlích se až tak nevyžívám, ale četla jsem po troškách, takže jsem to dávkovala. Myslím, že můžu říct, že mě to docela bavilo. Beru samozřejmě ohled i na to, že je to prvotina, takže jisté mouchy na tom najdu. I v samotném příběhu, kdy mě to v podstatě bavilo celou dobu, dokud na scénu nepřišla Malatriant. Postavy byly v celku sympatické a uvěřitelné, i když jsem občas měla pocit, že si z té jejich blbosti budu rvát vlasy. Hlavně ve chvílích, kdy tak bezhlavě vlezly do léčky. Rozhodně nejde o nějaké veledílo. Najde se na tom spousta ale, některé scény mi moc nesedly. Přesto jsem schovívavá a řeknu, že to bylo fajn. Rozhodně jsem si to užila víc než třeba takového Ryana a Stín krkavce (tedy kromě prvního dílu, ten byl boží) a pokračování, pokud bude, si nenechám ujít.