O času a vodě

Eseje o klimatických změnách, globálním oteplování a ekologii, které velmi rázně a názorně poukazují, kam lidstvo a Země směřuje. Přirovnávání věděckých výzkumů k islandským/grónským/... přírodním úkazům a reáliím je zajímavé, stejně jako vsuvky osobního pohledu a střípky z rodinné historie. Jen mi to chvílemi přišlo psaní alibistické. Autor sype popel na hlavu celému lidstvu i sobě za používání aut, letadel aj. Mluví o tom, píše o tom, poukazuje na chyby a spotřebu a šup, běží na letadlo mířící na konferenci. Mluvit, psát a informovat o problémech je důležité. Jen nevím, zda se tyto výkřiky dostanou na správná místa. A přestože o zmíněných ekologických průserech dobře vím (v porovnání s výbuchem vulkánu, mizením ledovce či rychlé prohře korálových útesů dostávají suchá vědecká čísla konkrétní podobu, což je osobní a výborné), je to těžké čtení. Protože jsou to útočné (nedivím se), rozlobené (už vůbec se nedivím) řádky o něčem, co mě trápí. Ten malinko pozitivní pohled na konci knihy je uklidňující, jen nevím, zda tomu obratu a doporučeným krokům věřím.

Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít. Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned. Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není. Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou. Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh. Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.