O času a vodě

Tato kniha je jakýsi výkřik, který navazuje na předchozí výkřiky, které však nebyly moc slyšet a lidstvo se nikam nehnulo. A tak pan Magnason křičí znova. Potká v Německu na diskusi vědce, který mu říká, že bohužel vědecké výzkumy se mezi lidi nedostanou s tou apelativností, jaká by jim náležela, a pokud on je spisovatel a umí psát příběhy, má povinnost o tom psát. Psát o tom, že jsme poslední generace, která s touto planetou ještě může něco udělat, resp. zabránit tomu, aby došlo k totálnímu kolapsu. A teď (nebudu to dělat) by bylo možné vyjmenovávat všechno od tání ledovců na Islandu i v Himalájích, CO2, výrobě hliníku, uhlíkové stopě cestování, kolik stojí planetu jeden hovězí steak, co znamená pro planetu těžba ropy..... Že je všechno špatně, to by nám mělo být už nějakou dobu jasné a bohužel to necháváme jako dědictví dalším generacím. No není to veselé čtení. A určitě nutí k zamyšlení, hlavně nad tím, co udělat ve svém životě, jak změnit životní styl, co všechno nepotřebujeme a bez čeho se obejdeme. V tomto vršení různých statistik, srovnání by mohla být Magnasonova kniha podobná všem předchozím "výkřikům", ALE není. jemu se podařilo velmi umně a čtivě skloubit tyto globální otázky a problémy s jeho osobní perspektivou, dokonce perspektivou jeho rodiny minulé i budoucí, a musím říct, že v tom je asi kniha nejsilnější. Skrze příběhy jeho prarodičů a rodičů se dotýkáme té pomyslné osobní možnosti konkrétního člověka pomoci právě těm globálním problémům. Takže vřele doporučuji, pokud si chcete přivodit pocit chladu oteplujících se ledovců, dotknout se novodobého Promethea Oppenheimera, nahlédnout do rodinného života pana Tolkiena nebo si promluvit s Dalajlámou, to všechno kniha nabízí. Je to koktejl, ale čtivý a závažný.

Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít. Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned. Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není. Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou. Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh. Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.