Mycelium VIII: Program apokalypsy

Tímto vyjádřením přidávám svůj malý střípek do urimäe a sdílím s vámi, jak hluboce mě konec celé série zasáhl. Celá sága mě doprovázela dlouhých osm let. Trávil jsem čas s houbami prolezlým Lucasem, když jsem se potil při běhání nebo na workoutu. Byl to ten nejlepší motivátor, jak se dostat k další části příběhu. Někdy jsem trpěl, protože jsem chtěl slyšet víc, jindy jsem na něj na několik měsíců zapomněl. Vždy jsem se ale věrně vracel do fascinujícího světa Osse, Fomalhiwy a Země. Zcela jistě jsem nedosáhl tak vysoké duchovní úrovně jako Lucas, protože závěr mě kompletně zdrtil. Jeho nově nabytá svoboda a klidná otevřenost k přijetí čehokoliv, co život přinese, mi nepřinesla žádné uspokojení. Ukončení série takto otevřeným koncem vnímám jako zradu na všech „neosvícených“ smrtelnících. Myslím, že rozumím tomu, o co se Vilma Kadlečková snažila, a o to víc mě to tíží. Znamená to totiž, že se k příběhu už nikdy nevrátí. Lucas bude navždy ztracen (nebo mrtev), Kamëlë rovněž, osud Mony zůstává nejistý, a hlavně – vše se obejde bez Lucasova odkazu. A v neposlední řadě je tu „popletený“ Aš-šád, zachránce lidstva, který v pozadí zůstává jako správný záporák nedotknutelným psychotronickým králem s kontrolou nad vším, přestože se chvástá porozuměním chaosu. Jsem tímto koncem zdrcen, paní autorko. V hlavě mi zní jediná otázka: Byl tento závěr napsán pro čtenáře, nebo pro Vás? Ať tak či onak, se zármutkem to respektuji. Po osmi letech jsem se však nedokázal s hrdiny Vašeho světa plnohodnotně rozloučit.

Tak nad tím tak přemýšlím, tedy hlavně nad tou schopností ovládat myslí druhé, číst jejich myšlenky, podsouvat jim svoje směřování, rozpoznat v prostředí jejich vzpomínky nebo ozvěny událostí. A taky o schopnosti telekineze, teleportace, stavu nenápadnosti a hlavně léčitelství. Představuji si, jak mám obavy, aby si někdo nepřečetl z mých myšlenek, co si o něm myslím, ať už by se to týkalo něžných citů nebo zuřivé představy, jak ho posílám do...A jak sama asi fakt nechci vědět víc. A už vůbec nemluvím o tom, jak by se dala využít schopnost někomu myšlenkou zastavit srdce nebo zlomit vaz. Nejvíc by se mi líbilo to léčitelství, ale bohužel jsem dost racionálně založená, takže smůla. Hmyzí bůh Akkütlix má Lucasovy rysy. Vtělení. Sgen. Jenže jsou dva. A je to tak, že jeden je dobrý a druhý zlý? A který? Odkrývání dalších rodových tajemství Sofie a Lucase přibližuje celou tu tragédii obou sourozenců. Jenže. Co když to tak nebylo? Už jsme mockrát narazili na daná fakta a vysvětlení, abychom zjistili, že je to urrümaë. Ty rozsypané drobečky akcí a dějů a v neposlední řadě i postav, jež se objevují, skrývají, scházejí z mysli, aby se pak vynořily, se spojují a dávají smysl. Moc obdivuju, jak si autorka s námi hraje, jak nás vodí, jak se jí zachce. Jsem upřímně vděčná za to vtažení do téhle ságy a za ty hodiny prožitků. A taky musím říct, mi to bylo neskonale a bolestivě líto, dokud jsem si ten závěr nepřizpůsobila sobě, domodelovala jako šupinku argenitu, protože nejdůležitější je Směr, Směřování.