Mycelium VIII: Program apokalypsy

Do posledního dílu jsem šel už s jistými rozpaky, které jsem získal v díle pátém a o které jsem v dalších dílech bohužel už nepřišel. Takže jsem měl v plánu jen bez větší naděje na nějaké zásadní překvapení celou sérii spíš v klidu dočíst. No a co jsem si naplánoval, se mi splnilo. Nic přelomového se pro mě v závěru nakonec nestalo, ale to neznamená, že by se nic nedělo. Předně bych chtěl chválit, a to za gradaci a atmosféru. Příběh v druhé půlce nabere enormní spád, kdy se všechny civilizační hrozby a psychotronické programy na čtenáře doslova sypou a dokáží ho pohltit. Samotný závěr sice spadne trochu do překombinovanosti a je zbytečně kinematografický, ale četba byla svižná, tak proč ne. Hanit budu už jen okem sci-fičkáře, protože veškeré psychotronické dění je tímto okem zde i v celé sérii, lehce řečeno, neuspokojivé. Psychotronika se opět rozšiřuje o další nová (teď už říkám) „kouzla“, která se, jak se zdá, objevují jen tak, jak se to příběhu hodí. Sečteno podtrženo, mi Vilma Kadlečková v celé sérii nejvíce učarovala jazykovou stylizací – má totiž enormně bohatou slovní zásobu a obdivuhodnou schopnost budovat plíživé, mystické napětí. A také hlubokou psychologií postav, které si svou zajímavou morální ambivalencí i hlubokým vnitřním vývojem dokážou udržet čtenářovy sympatie. Naproti tomu stojí rozvleklost. Kvůli extrémnímu rozsahu a pomalému tempu, zejména v druhé polovině série, se děj místy točí v kruzích. A neuspokojivý worldbuilding s pro mě bohužel kouzelným psychotronickým přesahem, od kterého jsem čekal o poznání kvalitnější sci-fi zážitek.

Tímto vyjádřením přidávám svůj malý střípek do urimäe a sdílím s vámi, jak hluboce mě konec celé série zasáhl. Celá sága mě doprovázela dlouhých osm let. Trávil jsem čas s houbami prolezlým Lucasem, když jsem se potil při běhání nebo na workoutu. Byl to ten nejlepší motivátor, jak se dostat k další části příběhu. Někdy jsem trpěl, protože jsem chtěl slyšet víc, jindy jsem na něj na několik měsíců zapomněl. Vždy jsem se ale věrně vracel do fascinujícího světa Osse, Fomalhiwy a Země. Zcela jistě jsem nedosáhl tak vysoké duchovní úrovně jako Lucas, protože závěr mě kompletně zdrtil. Jeho nově nabytá svoboda a klidná otevřenost k přijetí čehokoliv, co život přinese, mi nepřinesla žádné uspokojení. Ukončení série takto otevřeným koncem vnímám jako zradu na všech „neosvícených“ smrtelnících. Myslím, že rozumím tomu, o co se Vilma Kadlečková snažila, a o to víc mě to tíží. Znamená to totiž, že se k příběhu už nikdy nevrátí. Lucas bude navždy ztracen (nebo mrtev), Kamëlë rovněž, osud Mony zůstává nejistý, a hlavně – vše se obejde bez Lucasova odkazu. A v neposlední řadě je tu „popletený“ Aš-šád, zachránce lidstva, který v pozadí zůstává jako správný záporák nedotknutelným psychotronickým králem s kontrolou nad vším, přestože se chvástá porozuměním chaosu. Jsem tímto koncem zdrcen, paní autorko. V hlavě mi zní jediná otázka: Byl tento závěr napsán pro čtenáře, nebo pro Vás? Ať tak či onak, se zármutkem to respektuji. Po osmi letech jsem se však nedokázal s hrdiny Vašeho světa plnohodnotně rozloučit.