Mycelium VI: Vrstva ticha

Lucas podstupuje gleewarinský výcvik. Zdálo se nemožné, že by ti dva, Lucas a Ash-šád, mohli spolu ještě někdy komunikovat, ale stalo se. Lucas znova zažívá utrpení, jak fyzické, tak psychické, ale chce to. Hodně na to působí jeho ego, které ač se muselo sklonit, ve skutečnosti nikdy nepadne do prachu k něčím nohám. Víc prostoru dostává postava velekněze Aöhrlëmëgerla, jen se ve všech dílech vždy mihne, ale my už víme, že hraje významnou úlohu. Tak máme jeho prostřednictvím možnost nahlédnout do minulosti, i do minulosti Lucasova otce, a rovněž do plánů, které velekněz spřádá. To, co jsme si mysleli, že najisto víme, že je dané, se nám drolí pod rukama při dalším odkrýváním vzpomínek. Úmysly jednotlivých postav nejsou jednoznačné, ačkoli se tak jevily. Stejně tak nemůžeme na sto procent říct, kdo je netvor, kdo je blbka, kdo je intrikán, kdo je slušňák atd. A když už si myslíme, že jsme tomu přišli na kloub, tak zase tápeme. Je to prostě skvělé!

Druhý poslech: Podle mě nejlepší kniha druhé poloviny série. Autorka cítí, že se blíží konec série a kápne božskou. Vysvětluje, jak funguje psychotronika, jak se to má s pěticí. Prozkoumáme Hvězdovládu. A tentokrát žádné náznaky, klamné manévry a polopravdy, ale čistá fakta. Dokonce i Gileasův dopis konečně dostaneme do ruky. A ty postavy. Paüsuë, ačkoli ji nemám rád, krásně ukazuje, že diktatura nelze zničit zvenčí. Vidíme přeměnu idealisty v diktátora, který pouze změní fasádu, ale jede se dál. Nebo Sofie, modelový příklad odsunuté ženy, co s ní dělají všechny skutečné i domělé křivdy i rány, které si zasazuje sama. Tolik zášti a nenávisti. Ve dvou třetinách kniha ztrácí dech a všechno se hodně táhne, ale pak to zachrání strhující závěr. A to finále u Drahokamy. Se znalostí toho, jak to všechno skončí, to bylo velice trpké. I na druhý poslech pecka