"Jak se tu dá cestovat?" zeptala sa chana věcně. "Před invazí autobusem nebo vlakem...pokud se na tom nic nezměnilo, vlakem by to bylo nejlepší. Ale do Prahy je to kus cesty." "Kolik světelných let?" "S Českými dráhami tak deset. Když budeme mít štěstí, zvládneme to za tři a půl hodoni." Mne sa to páčilo. Výborne to nadvezovalo na predchádzajúci diel. Tešil som sa na návrat na Zem, ale dúfal som, že sa hrdinovia budú vraciať domov za iných okolností. Vodička padol a členovia posádky idú splniť jeho poslednú vôľu. No Moravec má aj iný ciel a to vyzdvyhnúť mŕtvu schránku aby sa spojil s odbojom, ktorý má v pláne oslobodiť Zem. Teším sa na ďalší diel.

„Vodička si přál: zajít do Národního divadla. dát si smažák, hranolky a tatarku, zapálit svíčku u hrobu svý ženy, koupit si větrník v Labužníku.“ „Chtěl bych letět na Zemi.“ Když jsem si přečetl všechna Vodičkovo přání, asi nejvíc jsem se zarazil nad tím cituji: pomilovat Marušku z účtárny. Tak že hned na začátku tohoto příběhu jsem měl nad čím přemýšlet. Za prvé; jak Marušku z účtárny vůbec najdou, a za druhé; Kdo ji jako pomiluje? Moravec, Aga nebo snad Giuseppe? (Tak ten ne. Ten udělá jinou píčovinu) Nachcat do kopírky, tohle bude zapeklité. Rozhodně jsem se už od začátku tohoto dobrodružství strašně bál. Malá ochutnávka: „Budeme chtít kompenzaci,“ prohlásila babička, jako by právě k ničemu nedošlo. „A dostanete ji,“ slíbil jí kulšeš unaveně. Když ho posílali na Zemi, nejspíš si představoval lepší kariéru než řešit v havířovském Labužníku, proč na někoho spadla plechovka, místo toho, aby tu všechny nechal postřílet. Avšak při delším čtení mě napadalo i spousta dalších otázek. Například jsem nějak nemohl pobrat, že Havířov a jeho cukrárna skoro nejsou dotčeny invazí mimozemšťanů a výrobky nabízené jsou snad ještě pestřejší než v dnešní době. A tak ve mně začal hlodat ten negativní šotek, který mě neustále vykládal o tom, že takhle by to asi po „obsazení planety“ rozhodně nefungovalo. Už by to chtělo nějakou pravou mimozemskou invazi. Citát: Nezapomeň, že mám veškeré rutašské znalosti a udělat z čehokoliv cokoliv je pro mě maličkost. A pokud se tedy ptáte, jak to dopadlo s Vobornovic Mařenou a kdo jí nakonec vo*ukal? Odpovím vám jen, se neptejte, není to logické. A protože jsem byl nasranej už od začátku, nepřesvědčilo mě vůbec nic od toho, aby vzal tento příběh jako nejhorší v sérii Legie. A ani nostalgie z cesty Ostrava – Praha, mě nepřesvědčila a dávám tomuto nevěrohodnému příběhu jednu hvězdu. K tomu připočtěte znechucení nad tím, že Danka Krasincki do svého deníku nenakreslila Fifinku. Převedeno na Hetšáky:( Ƹ̵̡ ) Citát: Bohudíky aspoň za to, že byl hřbitov prázdný, tedy až na ty, co tu odpočívali navěky.