Les

Komančové s šílenou jiskrou v oku olizují z talířů poslední mastná oka jakéhokoli zdání vniřní sebeorganizace, zatímco cizinci za oponou kynou, houbovatí a nekonečně žvaní; Les je vlastně dost frustrovaným, byť humorem tlumeným, výkřikem autorů o stavu jejich doby, o nemožnosti komunikace mezi oběma světy a zároveň jedinečně fantasmagoricky vztyčeným prostředníkem soudruhům na cenzůře, kteří Les spokojeně olepili nálepkou SF, čímž jeho stupidocidní spory rozprášili do světa. Jen je tak čuchat i mimo papír, viď. 4 rozšafně ujeté, v jádru dost chmurné **** PS: hvězda dolů za trestuhodně utnutý konec

Bohužel se mi nedostalo, jako kolegovi Eldarovi, zadarmo halucinogenního psychedelického zážitku, ale jízda to byla pořádná. I když jsem vůbec nechápal, co se děje, velice jsem si toto absurdní představení užíval a měl jsem z něj jen příjemné pocity zmaru a nedosažitelnosti. Taková hladivá Kafkovina, ne nepodobná Zámku. Nepřekonatelná a nepochopitelná byrokratická bariéra, plná nesmyslných direktiv a nepochopitelných nařízení. Lidé, jež se tomu přizpůsobili, a jejich chování nedávající žádný smysl, situace jako z nepovedených grotesek, naprosto šílený LES, který žije podle neznámých zákonitostí a jeho děti, rozené kloakama, Kypření a Dosažení, smysl nedávající dialogy a repetetivní monology, no úžasný maglajz, který mě ani na chvíli nechtěl pustit a já natěšeně otáčel stránku za stránkou s netrpělivým očekáváním, co za nesouvisle absurdní nehoráznosti na mě budou v zběsilém tempu vyvrženy. Dostal jsem znovu svůj automaticky bitevní satelit (jak krásné dvojsloví) nadívaný jadernou municí, který tiše, mrtvě a bděle prolétl 400 km nad sněhobílými kadeřemi robota, filozofujícího nad nedosažitelností lidství. Já se taky nepotřebuju ufilozofovat k smrti, ale domnívám se, že je celá kniha zamýšlená jako kritika lidského zřízení jako takového, kdy absurditě a nesmyslnosti různých nařízení se musí všichni chtě nechtě podřídit, i když nedávají třeba žádný smysl. Možná to autoři skryli na str. 203 (vydání z r.1983, Svoboda), kde se Perec, coby už ředitel podivuje, že všichni jen pracují a na nic jiného nemají čas. Kde dojde k tomu, že dobrý mechanik opraví auto za 2 hodiny, ale když to nechají dělat kuchaře, může to trvat třeba 22 let. „Jářku, Pereci, blesklo mu myslí, a co když celý tenhle kolotoč existuje právě proto, aby všichni pracovali?“ Jak podobné dnešní době, kdy o užitečnosti práce některých lidí mohu silně pochybovat! Naproti tomu stojí primitivní Les, z kterého není úniku, odmítající jakýkoli pokrok, plný nebezpečí, denně se přeměňující, absurdnější ještě než celá ta byrokratická Správa. Mám-li to krátce shrnout, i po letech úžasný zážitek a pestré rozjitření temných koutů představivosti.