Kdo zabil mého otce

Tahle kniha je hodně věcí. Ale ani jednu z nich nezvládnu popsat slovem "uchopitelné". Kniha je složená z útržků a vzpomínek na časy horší i lepší. Proto nedoporučuji číst někomu, kdo od autora ještě nic nečetl. Bylo zajímavé pozorovat ten postup. Možná je tedy škoda, že kniha nemá o pár stránek víc. Protože takhle to bohužel pouze působí jako obžaloba systému, která nenabízí žádné řešení. Což zvládne každý... Doufám, že se v příští knize autor konečně někam posune. Možná s ním nemusím ve všem souhlasit, ale potřebuji argumenty. Protože to levičáci prostě umí. Všechny obviňovat z toho, jak je to vína všech, jenom ne jejich, ale když se jich jeden zeptá na řešení, tak je často ticho...

Rychle přečteno. Ze židle mě to ale nezvedlo.

První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.