Karnyfel

Tohle nebylo jednoduché čtení. Ne z hlediska zpracování (i když některé povídky by si zasloužily seškrtat, aby v nich vynikla hutnější atmosféra), ale z kvůli tématům, kterými se jednotlivé příběhy zabývají. Těžký život žen, toxické vztahy v rodině, alkoholismus, chudoba, ztráta zaměstnání, náboženský fundalentalismus. Vlastně se toho za těch sto let až tak nezměnilo. jak už zde bylo řečeno, většina povídek se pohybuje na pomezí realisto-naturalistického žánru a jen občas v nich problesknou temné prvky fantastiky, zabalené mnohdy v hávu babských povídaček či legend, vyprávěných si z generace na generaci. Některé z povídek trpěly jistou rozvleklostí, dvě z nich mě neoslovily vůbec, ale jako celek vnímám Karnyfel (tahle obsahově nejdelší povídka vám objasní, co to vlastně ten Karnyfel je) jako zajímavý počin tajemného alter ega pisatele (schválně nezmiňuji jeho rod, o jeho identitě si přečtěte v podrobném doslovu Petra Bočka), k němuž se ráda budu čas od času vracet. V této dici za mě zatím zcela vítězí povídkový Havlíčkův Zánik městečka Olšiny. Detailnější recenze již brzy na Sardenu.

Těžší čtení. Nikoli pro svůj krásný starý jazyk, ale pro zpracovávaná témata povídek. Ty jsou však poměrně rozvleklé či hutné ve svých obrazech, čímž leckdy ztrácejí na působivosti finálního sdělení. Na druhou stranu nijak neskrývají svůj smysl pro realismus, díky čemuž je často příběh větší pointou než samo jeho vyvrcholení. Abych pravdu řekl, valná část příběhů mi nepřišla vyloženě jako temná fantastika - spíše jako smutné, depresivní vyprávění o lidech a jejich osudech. Pokud už se objeví cosi nadpřirozeného, většinu času to působí jen v pozadí či není jisté, zda nejde jen o smyšlenou vyprávěnku některé postavy. Mezi plusy knihy jednoznačně patří vykreslení charakterů, jejich společenského statusu a psychologie. V mnoha případech se zde řeší témata tak nadčasová, že i přes propast sta let dnes lidstvo mnohdy řeší ty samé problémy - a to s minimální obměnou. Pravda je, že se našly i dva příběhy, které mě vyloženě nebavily a přetrpěl jsem je. Jinde však Jiří Sumín používá velmi nezvyklé vypravěčské metody a oblouky, které na mě udělaly v mnoha směrech dojem. Jiskra těchto povídek se skrývá v jejich nitru, nikoli na povrchu; a to je krásné. Velmi mě rozesmutnil hned první melancholický až tragický příběh, TAJEMSTVÍ BÍLÉ NOCI. Následovala z mého pohledu nejhorrorovější povídka z celé knihy AŽ ZA HROB, která velmi klame tělem a velmi nenápadně začne gradovat do čehosi děsivého. Výborná věc, mám prostě rád, když se z příběhu vyloupne cosi, co vůbec nečekám! Z dalších pro mě zajímavých kousků bych zmínil povídku NEPŘÍTEL, jejíž ústřední charakter mě jednoduše zaujal. Za naprostý vrchol knihy považuji kus „VYHNÁNI SYNOVÉ EVY...“, zachycující jeden z mých „oblíbených“ modelů toxické rodiny. Krásná je fovněž finální povídka knihy BOSORKA, jež je svým způsobem až mýticky tragická. Tradičně potěší doslov Petra Bočka, kde se mimo jiné dozvíte, kdo byl Jiří Sumín doopravdy. (Ne, já ten spoiler šířit nehodlám - přečtěte si knihu!) Přestože bych Karnyfel neoznačil za čtivý či výrazný, zpětným pohledem si uvědomuji, kolik těch příběhů ve mně cosi zanechalo. Ve výsledku mám z knihy dobrý pocit a mohu jej doporučit dalším hledačům či milovníkům starší potemnělé literatury.