Astaroth

Astaroth (Růžena Jesenská) (312 str., Carcosa, 2024) Edici Temnosti považuji za velmi podařenou. Už Noční host si mě získal, ale Astaroth?! Jesenská mě vystřelila do výšin a posunula pomyslnou hodnotící hranici ještě o kus výš. Astaroth nabízí devatenáct povídek, v nichž vynikne autorčina hra se slovy, kterou bych přirovnala k lehkému podzimnímu vánku. Čtení jsem si užila plnými doušky a s emocemi prolínající se celým tělem. Jsou zde zobrazeny tehdejší tabu témata jako incestní či lesbická láska, vraždy. Některé z povídek mají ráz pohádek pro dospělé blížící se k bájím či pověstem. Jiné v sobě mají mysterióznost a dráždivost. Další trochu té morbidnosti i šílenství. Obálku zdobí výřez z obrazu Haupt der Medusa od Franze Von Stucka. Pohled Medúzy je hypnotizující a perfektně sedí k tmosféře knihy. Nejvíce mě zaujaly povídky Fontána Gaja, O sedlákovi a Smrti, O krásné Siranuš, O mnichu Synesiovi a Noc ve starém zámku. Nemůžu ale napsat, že by se mi ani ostatní nelíbily. Každá měla něco do sebe. Našly se originální příběhy i takové, jejichž námět mi byl již známý. Často jsem byla v šoku z rozuzlení. Nečekala jsem, že to bude až tak vyhrocené a zajímavé. Mám za sebou pár hororů, ale vždycky budou na prvním místě v mém srdci příběhy jako jsou v Astaroth. Zdánlivě jemné, romantické, ale nádherně a snově děsivé. Děkuji Nakladatelství Carcosa za poskytnutí výtisku.

Astaroth je jedna z těch knih, která potěší spíše čtenáře se zálibou i ve starších textech. Je možné, že autorčina poetičnost a slovoklad může místy učinit text méně přístupným. Pokud však do něj proniknete, dočkáte se nadčasových příběhů a myšlenek. Často se objevuje motiv „tragické lásky“, vykreslující ji spíše coby destruktivní sílu. Ne však nijak samoúčelně, nýbrž s citem a psychologikou k věci náležící. Anotace sice hovoří o ženských hrdinkách, ale kniha pochopitelně vypráví i příběhy mužských postav (mnohdy neméně vášnivých). Přesto se autorčiným protagonistkám rozhodně nedá upřít výraznější jiskra, snad i pro jejich nezávislost, vzdělanost a umělecké sklony. Příběhům je mnohdy společná jakási světovost; děj se odehrává v zahraničí, postavy dříve cestovaly či nechybí odkazy na známá umělecká díla (hudba, knihy, obrazy, architektura atd.). Z jednotlivých povídek na mne nejvíce zapůsobilo až nihilistické vyprávění O MNICHU SYNESIOVI. Svým vývojem mě překvapil příběh O KRÁSNÉ SIRANUŠ, která se z cestovatelské historky o milostném trojúhelníku nenápadně změnila v cosi krajně psycho-morbidního. Velmi nepříjemné až svíravé pocity vybudila NOC VE STARÉM ZÁMKU, pojednávající o vztahu syna a toxické matky. Za zmínku stojí i DUŠE, která je i přes předvídatelný závěr poměrně originálně pojatou „hudební duchařinou“. V paměti zůstala i POHÁDKA O BŘEČŤANOVÉM HRADU, která je však svým obsahem určena spíše pro dospělé. Knihu již tradičně sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Tentokrát šlo o doslov ještě poučnější než obvykle (speciálně si cením dodatku k mikropovídce MORGUE a úvahy samotné autorky o emoci strachu či spiritismu) a potvrdil mi spoustu věcí, které jsem z textů vytušil. Astaroth ocení literární cestovatelé časem, kteří dovedou procítit hlubší emoce a myšlenky.