Kdo se po smrti Askadrina stane novým Pánem draků? Bude to jeden z jeho tří synů nebo jeho bratr, jehož srdce za léta čekání zatvrdilo a jehož touha po moci je tak veliká, že je ochoten spáchat jakoukoli podlost, aby se domohl svého? Kniha Hrútvang předchází královskému cyklu Watemaa a do země Éllad přivádí draky, zuřivé a nebezpečné, mstící se a trpící, milující a laskavé. V jejich čele pak kráčí Pán draků, který jim vládne ze svého paláce v oblacích. Útlá knížka si nedává ambice být velkou epickou ságou, jedná se spíše o lehké, komorní a roztomilé vyprávění, ne nepodobné pohádkovým příběhům se šťastným koncem „žili, byli, a pokud nezemřeli, žijí tam dodnes“. Chvílemi je té roztomilosti až příliš, to když autorka sklouzne k nadměrnému používání zdrobnělin (skřítek je skříteček, trpaslík trpaslíček, šátek šáteček, nádavkem zelená travička, kapička, krabička, lahvička, hlavička, princeznička atd.). Jednoduchý příběh nicméně nabízí solidní zápletku, která je navzdory své pohádkovosti dostatečně dramatická a vygradovaná, aby udržela člověka u četby až do samotného závěru. Milá, příjemná a oddechová fantasy.

Musím tak trochu souhlasit s tím, že je to asi nejslabší díl celé série. Ale rozhodně ne o moc. Každopádně Hrútvang je v jednom aspektu lepší než Andresovi pozdější knihy z Wetemaai. Totiž že pořád má takovou severskou drsnou, ale přesto poetickou mytologickou atmosféru. Toto je něco, co Rytíři kněžny Rhonwen a Sága o Wannovi (Ságu o Halldorovi jsem nečetl) naprosto postrádají.