Foucaultovo kyvadlo

"Synarchie je Bůh" Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo. A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.

Intelektuální orgie - aneb pokud si chcete připadat jako úplnej dement bez přehledu a bez pocitu, že vůbec něco víte nebo aspoň tušíte, o co jde, šáhněte po Kyvadlu. Po všech směrech obohacující, kultivující a dokonce vzdělávající čtení je vlastností vlastně každý Ecovy knížky, Kyvadlo je ale podle mě jeho vrchol a doslova opus magnum. V kontextu mejch zkušeností a dosavadních intelektuálně-kulturně-religionisticko-historicko-mystickejch "vědomostí" (spíš teda ubohejch vědomostiček) na mě knížka měla zhruba stejnej efekt jako zásah dělovou koulí ze dvou metrů. Kyvadlo je určitě i pro lidi mnohem intelegentnější a sečtělejší, než jsem já, možný číst nesčetněkrát, a každý další čtení bude poodkrývat něco z vrstev, na který na první dobrou prostě nebyla kapacita a u kterejch mi hned bylo jasný, že je tak trochu míjim a nestíhám zpracovávat tak, jak bych si přál. I tak jsem během čtení proklikal asi tisíc článků na wikipedii i jinde. A i kdyby už snad někdo měl dojem, že ho to po tý fakticko-obsahový části už nemá čim obohatit, pořád si může užívat literární strukturu, mechanismy, který Eco při vyprávění a psaní používá - to, jak Eco knížku vystavěl, jak si hraje se čtenářem, jak si hraje s významem vět a slov, textů a knih, s filozofickym nebo mystickym přesahem ať už tý nebo oný úrovně, může si užívat to, jak si Eco hraje se symbolikou, mystikou a konspiracema. Nebo (což by bylo aktuálnější pro mě) by se třeba moh snažit dostat se aspoň do stavu, kdy s Ecem bude držet krok a kdy ho Eco knížkou nebude celou dobu jen vodit za nos, aby ho pak na konci shodil z kilometrovýho útesu, vystřelil do stratosféry nebo něco podobně decentního prokazujícího, že pánem situace je tady on. Samozřejmě to k Ecovi nemyslim jakkoliv ve zlym - tahle jeho schopnost obtočit si čtenáře kolem prstu a naprosto cílevědomě ho nechat věřit jednou tomuhle, za chvíli tamtomu, potom ho nechat si myslet, že je to tak, za chvíli trochu jinak, pak ho nechat se v tom zas trochu ztrácet, protože všechno je vlastně relativní, všechno souvisí se všim a stát se mohlo tisíc scénářů - aby z toho nakonec jedna verze vyšla jako zaručeně "prokazatelná", tu pak na třech stránkách rozstřílet na kousky něžnym protiletadlovym kanónem a ještě k tomu se na konci čtenářovi tak trochu vysmát do obličeje za jeho naivitu, pošetilost a možná až hloupost - to chce něco umět. A ten "výsměch" je tak sofistikovanej a tak mnohoúrovňovej, že to člověku prostě musí vyrazit dech: On si totiž nevodí za nos jenom čtenáře, ale dělá si srandu ze všech mystiků a paranoiků, ze symboliků a konspirátorů, dělá si srandu z lidí, který konspiracím věřej i těm, který se jim vysmívaj, hraje si se významem a rolí knih a slov, s rolí příběhů a mýtů, s konfliktem víry a vědy, náboženství a mystiky, dělá si srandu z "tajnosti" tajnejch společenství a sekt - ale takovou srandu, kterou člověk nejdřív ani nemusí chápat, čtenář mu prostě jen zobe z ruky od začátku až do toho konce, kdy čtenáře Eco postaví na kraj toho srázu a pak ho s pobavenym úsměvem jemně strčí dolů "Tak, a teď se s tim, čtenáři nejak poper. Já se bavil, a co ty?" (POZOR, TROLEJ) Já teda taky, a obrovsky. Teda, nejvíc až na konci - kdy mi po tom všem došlo, že si z toho všeho Eco tak trochu utahuje. Každopádně záběr, kterej Eco v Kyvadlu má, je fascinující (politicko-náboženská historie téměř celý evropy od středověku až po novověk, vývoj tajnejch řádů a jejich vazby a návaznosti na společenský dění - templáři, zednáři, rozenkruciáni, ilumináti, pauliciáni, asasíni..., dlouze se věnuje kabale a s ní spojený kombinatorice a hře s čísly, ale i dalším náboženskejm směrům vč. pohanskejch africkejch kultů a jejim provázanostem s evropskejma základama, rozebírá politický manifesty, korespondenci, knihy a možný zašifrovaný sdělení historickejch osobností napříč odvětvíma, napříč stoletíma, napříč Evropou) - a těch jednotlivejch oblastí se dotýká a spojuje je s takovou lehkostí, až to všechno působí naprosto jednoduše, jasně a samozřejmě. Po celý tý jízdě ale přijde závěr, ze kterýho vyplývá vlastně až hřejivý a uklidňující smíření, že navzdory tomu, že vidět souvislosti všeho se všim je vlastně jednoduchý, tak že navzdory tomu se některý věci prostě dějou opravdu jen díky souhře okolností, některý se zase dějou jen omylem, jiný se prostě dějou jen proto, že se dějou, a nějakej astrální význam nebo vyšší smysl to prostě mít nemusí. Skutečná perlička je ale v tom, že rozřešení nechává Eco na nás, na každym, kdo knížku přečte: Je to tak opravdu, že pragmatismus vítězí nad mystičnem a symbolismem? Opravdu zde na začátku všeho byla slova tří kamarádů, který tak trochu ze srandy a na truc začali psát na papír věci, který se pak začly realizovat, nebo to bylo naopak - že skutečně přišli na něco do tý doby skrytýho? Staly se ty věci skutečnými jen proto, že jim někdo začal věřit, přestože podstata zůstává neskutečná a smyšlená, nebo tam je skutečně nějaká skrytá vědomost, na kterpu oni omylem přišli a kterou se někdo jinej snaží ukrývat? Nebo je to celý jen fikcí těch, kteří propadli hře se symboly a už nejsou schopni nemít nadhled? Jdou si skutečně ti Neznámí pro posledního z tý skupinky tří kamarádů, nebo žádní Neznámí ani neexistují a vše je jen výplodem deformovaný mysli a paranoie člověka, kterej paradoxně uvěřil vlastním smyšlenejm konstrukcím a tomu, že jím zjištěný skutečnosti prostě někomu vadit musej a že před tím někým prostě nemůže bejt úniku? Jsem přesvědčenej, že ten směr Eco načrtl jasně, nicméně konkrétní formulování celýho poselství nebo konce toho příběhu zůstává otevřený. (Je tam i v rámci toho Ecova příběhu množství zcela jistě záměrnejch symbolickejch událostí, prvků nebo spojitostí - fyzická provázanost Diotalleviho s Plánem a jeho vývojem; rituální smrt Belba...) A není to ta nejednoznačnost konce u tvůrců, kteří nevěděli, jak věc zakončit, ale je to ta nejednoznačnost, která podtrhuje svrchovanost celýho díla - toho, který prostě jednoznačnej konec nepotřebuje; řečeno bylo dost.