Děti zmaru

Přiznám se, že pouhé 4 měsíce od dočtení se mi tentokrát mozek protáčel naprázdno, než oči zavadily v anotaci o slovo "hlavonožci". Paměť naskočila, můžu se plácnout do čela a s úlevou vydechnout: "Ahááá..." Ještě mě ta mrcha senilita úplně nepřeválcovala! Tchaikovski bere své čtenáře opět do vesmíru vzdálené budoucnosti, zástupci lidstva v podání putujících vědců už našli společnou řeč Pavouky, teď na ně čeká seznámení s dalším inteligentním druhem - chobotnicemi. Nemá smysl prozrazovat víc, opět je to o úskalích odlišné komunikace a vnímání různých živočišných druhů. "Děti zmaru" jsou sci-fi v pravém smyslu tohoto sousloví, nečekejte tedy žádnou zběsilou akci, je to objevování, poznávání, pochopení. Jediným výraznějším důvodem k remcání pro mě byla neschopnost se s někým ztotožnit. Hlavní lidská postava Senkovi je vědecký fanatik, který toho má více společného se svými zvířecími svěřenci, než s kolegy... a ti jsou pro změnu nevýrazní, příliš mě nezajímalo, jak dopadnou. I kdyby však autor charaktery doladil, nejspíš by to na pátou hvězdu nestačilo, na to je děj poněkud rozevlátý. 75-80%

Třikrát sláva chobotnicím nejen ze třetího patra! Jak jsem Tchaikovskému moc nevěřil pavouky z Dětí času, chobotnice jsem mu sežral i s navijákem. A je to dobře vyladěná bujabéza, na které si pochutná každý, kdo má tu a tam rád pěknou space operu :)