Děti vzpomínek

Hodně zvláštní kniha a těžká na čtení. Autor v čase a prostoru přeskakuje sem a tam a události v knize si navzájem odporují, jako by zapomněl, co napsal předtím. Sice se to nakonec vysvětlí jako simulace vytvořené prastarým mimozemským strojem, který se skrývá v podzemí planety, ale pořád tu zůstává obrovská logická díra: Jak to, že při příletu Kapitána posádka viděla onu simulaci lidského osídlení planety Imir a po přistání zjistí, že tam nikdy nic nebylo a hned první kolonizační loď havarovala a nikdo nepřežil? Mimoto to na mne působí, jako by větší část knihy byla o ničem, vzhledem k tomu, že se ve skutečnosti nikdy nestala. A ti dva havrani se mi vzhledem k podobnosti jejich jmen celou knihu pletli dohromady.

Třetí díl série byl po skvělých Dětech času a dobrých Dětech zmaru mírným zklamáním. Ač tomu hodnocení hvězdami úplně neodpovídá. Od tohohle autora čekám už jen absolutní top a tohle bylo tak na 3,5. Začátek knihy byl moc fajn. Povedlo se mě zaujmout, příběh měl dobré tempo a hodně bavil. Postupem času ale bohužel tempo dost odpadávalo, příběh byl repetitivní a takový divně rozstřelený střídáním časových linií a různým průběhům podobných událostí. Z postav byly dobré Liff a Miranda, ostatní moc prostoru neměly. To je celkem škoda, protože zejména (ne)inteligentní havrani byli výborní a rozhodně bych uvítal jejich hlubší rozpracování. Závěr byl pro mě docela rozporuplný. Sice hezky objasnil, co za podivnosti se celou dobu dělo, ale bohužel mírně devalvoval předchozí děj. Na druhou stranu nabídl poměrně slušné mindfuck koncepty. Přesně na hraně mezi 3* a 4* pro mne. Tahle kniha na rozdíl od předchozích neřeší tak úplně problémy evoluce, ale je pravda, že sérii může posunout do svěžích vod, pokud v ní bude autor někdy pokračovat.