V naději, objevování, strachu a nezdarech prošly zeleným světem celé generace. Dlouho předpovídaná budoucnost se pomalu mění v minulost. Nechal jsem se nalákat 86% hodnocení této knihy a pořídil si jí. Mohl jsem si uvědomit, že knihu ohodnotilo zatím jen dvacet uživatelů a jen pouhý tři napsali komentář. Tady byl zakopaný pes. Citát: Neboť jsme bohové, jsme osamělí, proto budeme tvořit. Děti času se mi zdá jako velká vykrádačka. Pokud bych měl vyjmenovat všechny příběhy, které jsem v něm našel, asi by to byl delší komentář, než ve skutečnosti je. Ale dám pár příkladů. Dlouhé cesty, které jsou naplánované až několik tisíc let do budoucnosti již napsal Isaac Asimov ve svém velkolepém a několika knižním díle NADACE. Adrian Tchaikovski se to snažil vtěsnat do cca 400 stran. To prostě nejde. Poznání, že nad planetou lítá něco, co je spojené s tamními obyvateli (a je jedno, zda to jsou opice, mravenci nebo pavouci) už použila Anne McCaffreyová (draci) ve svém životním díle PERN. Planetu Opic a Mravenci snad ani nebudu zmiňovat. Nadále jsem tu našel aspekty z filmové tvorby. Horizont události a hlavně podceňovaný snímek Sympton pandorum Christiana Alvarta ...a tak bych, věřte mi nebo ne, mohl přidat ještě asi deset podobných „náhod.“ Malá ochutnávka: Chvíli jen s otevřenými ústy zíral na ty cizí mladé lidi. Namísto slov ale cítil, jak se mu kroutí ústa, a z hrudi se mu vydraly první vzlyky. Je toho příliš. Bylo toho příliš. Překládal šílené bláboly tisíce let starého strážného anděla. Unesli ho. Viděl cizí svět, po němž se plížily pozemské běsy. Bál se. Miloval. Poznal muže, který chtěl být bohem. Viděl smrt. Na to, jakým časovým údaj příběh proplouvá, začíná velmi ztěžka. Skoro jako kdyby se hudební Petr Čajkovskij teprve zacvičoval a všechno své dílo nacpal do devíti vět, které zdánlivě nemají konce. Pak došlo k uklidnění, poznání a.... úplně zbytečnému návratu. Už tento aspekt mi hlava nebrala. Čekal jsem Space operu s několika zvraty ale dostal jsem jen směs zmatených probuzení, nedokončených časových údajů a příběh plný zmatku. Citát: Tyranie priorit byla nesmírně silná.

“Děti času” nedoporučuji čtenářům s arachnofobií a těm, kdo očekávají gejzíry neotřelých nápadů. Vy ostatní, sci-fi pozitivní, byste mohli být s Tchaikovskiho románem přinejmenším spokojení. Připusťme, originality mnoho nepobral. Najdeme zde zcela přiznanou inspiraci Brinovou sérií “Pozvedání”, více než značnou podobnost s “Hlubinou na nebi” Vernora Vingeho a mohla bych jmenovat několik dalších knih i filmů, odkud autor dost možná čerpal. Pro mě to nebyl zas až tak vážný důvod pro strhávání procent. Použité ingredience mi chutnaly, jakkoliv jsem je nekonzumovala poprvé. Terraformace vzdálené planety, experiment, který nedopadl dle předpokladů, loď na stovky (tisíce?) let trvající cestě vesmírem, různé druhy šílenství + jiné exkrementy ve větráku... a k tomu sledování vývoje odlišné civilizace. Jo, všechno už to tady bylo, ale za mě dobrý. Více mi vadilo, že postavy byly vykreslené zcela bez barev, tím pádem mi na nich prakticky nezáleželo. Lidstvo je beztak prezentováno v ne právě lichotivém světle, žádný důvod držet palce. Pravda, ani protistrana neměla mé kdovíjaké sympatie (moc nohou, moc kloubů, moc očí). A taky mě zklamal uspěchaný, nedovařený konec. Pokračování si ráda přečtu, ovšem bez přehnaných očekávání. Prostě jen solidní scifko bez ambicí ohromit vzácnými, dosud nevídanými ideami. Obvykle mi to stačí ke zpestření rutiny všedních dní. 75-80%