Děti bezejmenných

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy. Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

Na Sandersona teda hodně slabé. Málo rozvinuté a hlavně těch chyb v knize. To sakris nikdo nekontroloval? Jsem lehce zklamán