Čtyři západy slunce

Nejnezajímavější kniha, kterou jsem zatím od Waltariho četla. Zaujal mě ale překlad M.Hellmtuhové. Jsou tam takové slovní hříčky, že si říkám, jestli to je v originále stejně... Jako třeba, že hřebíkář pověsí řemeslo na hřebík... Ale bylo toho tam víc, a vzhledem k tomu, jak je finština vzdálená češtině... Takže jsem se vždycky nad něčím zamyslela a přestala úplně vnímat samotný text, abych se za chvíli zase "probudila", zjistila, že jsem pravděpodobně nic podstatného nezmeškala, a chvilku zas vnímala.

Waltariho slabší kniha, asi jako Velká iluze nebo Plavovláska. Samozřejmě je třeba Waltariho milovat za Egypťana a jeho historické epopeje, ale pro mne zůstává géniem literatury za dvě novelky Cizinec přichází a Dohra. To je naprosto nedostižné. Doporučuju. Pokud jde o tuto knihu, je to drobet překombinovaná a přeintelektualizovaná hříčka, kdy člověk zapomene své srdce u své bývalé milé z mládí, a je to sice slavný spisovatel, ale naprostý podpantoflák, protože se o jeho srdce stará jeho žena, resp. má ho zaprášené v šuplíku. Nebudu dál spoilerovat, je to jako kdyby to Waltari psal po požití těch maigckých likérů, které tam hlavní postava popíjí. Je to svět, ve kterém je možné cokoliv. A ta rovina vysvětlivek, která je poprvé v tomto vydání, které Waltari psal sám a tím zcela ironizoval svůj vlastní text, je zábavná bohužel jen do určité míry. Je z toho pak určitý stereotyp, ještě hůře "macha" a přestává to bohužel fungovat. Takže jsem rád, že jsem si to přečetl, ale posílám dál...