Citlivý člověk

Ajajaj! Čte se to jako báseň - tak nějak víte o čem to je, ale stejně tomu nerozumíte. Plné emocí, mouder, sprostých slov a dlouhého bezobsažného pindání avšak bez příběhu s hlavou a patou. Emocí na straně čtenáře je taky hodně - u mne to byl především úžas, možná vztek a nejvíc rozčarování. Chápu - psáno pro někoho jiného nebo jiné. Dobře se o tom třeba mudruje při kafíčku a rozpité dvojce - "zemitá groteska, existenciální pouť, lidská jiskra" nebo jak to všem těm xenofobům a rusofilům autor zase nandal. S Topolem jsem skončil sotva jsem začal.

Bítnickej, hipísáckej až mystickej život … „Život je krásnej! Smutnej a krásnej!“ … ve skoro fikčním světě, kdyby ovšem nebyl, tak je až absurdně podobnej tomu našemu … Zajímavé, ovšem vůbec ne příjemné, čtení, které dokáže emocionálně vyždímat a je spíš zvláštním, řekla bych až zvráceným, způsobem působivé … o tom, „kde v duši tma je hustá“. Groteskní (to jsem si musela připomínat, o co tu jde), vlastně místy až nemravně zvrhlý text do sebe vcucl „odlesky duší“ svých hlavních protagonistů, kteří se oddávají přírodě a sobě navzájem, smývajíce ze sebe tak to, čemu pohrdavě říkají „civilizační slupka“ … Proud slov, jako „veletok lásky a souznění, který se z nich zpočátku vydral jako gejzír“ … vleče je ke dnu, „mezi šutráky, k převalujícímu se kalu“… „Je jí tolik smutno! A tolik nádherně! Hele! A možná že přítomnej okamžik je jediný, co je …“ A každej, ani nemusíš stát zrovna po kolena v tom vulgárním marastu a bahno společnosti ti přitom nemusí klouzat mezi prsty, … stejně nakonec hledá pevnou půdu pod nohama, dno, od kterého se můžeš odrazit… „Dyť ti říkám, že mám vystoupení! Jedeme na oslavu! Budeme hrát! Zíráš, co? Ahá, jo, žádná změna, nic novýho, zase hrajeme, tak jó, cedí ze sebe máma, sotva se rozjedou ... Ne ták docéla, milí móji, zubí se na ně Ivan. Ne! Teď vy hrájete vo svůj žívot!“ … a přitom kolem sviští v rychlém sledu evropské události … „To ste celý vy, Rusáci! Ovládnout, zničit, vyhladit! Štože?! Dyť to už se přece nedělá! Dělá! Dyť to ale nefunguje! Fungúje! Dyť je jednadvacátý století! To fúk!“ … „Scenérie vskutku upomíná na nebe doznívající v úsvitu, škubem vesmíru či snad božským rozmarem překlopené na rozrytou zemi. Tituškové se loudají i kolem auta. Postrojení v kusech mundúrů, strakatých polních bundách, teplácích. Prsteny a řetízky, škapulíře, křížky, řetězy na šíjích. Za opaskem má leckdo strašidelnou sbírku nožů, pout, všelikých nástrojů k trýznění. Pistole i dlouhé pušky přes rameno, kalašnikovy. Nad oholenými hlavami i důstojnickými čepicemi zplihlé prapory i monstrance, v uřvaných bitkách orvané insignie pravoslavného stalinismu.“ Je to groteska! ... musím si to připomínat! - protože groteska, to je jen na oko, fakt mrazí z té ledové krusty z východu, co se, jak přituhuje, začíná rozlézat po tom blátivém marastu, … musím opravdu bedlivě poslouchat, číst mezi řádky! - protože vyprávěná je dětskýma očima – bez příkras, všechno, co vidíš a slyšíš, bez komentáře, bez úvah, prostě a jednoduše, tak, jak se to jeví – co dělá táta, máma, bráška, i celé to procesí těch, s kým se ONI (fakt výstřední rodina) na své pouti setkají, … musím na to myslet! – když čtu řadící se slova a věty, v poetický obraz evropské krajiny …. „Provazce deště buší do okýnek. Potůček hned u odpočívadla dostává zabrat, pění se, skáče v betonovém korýtku, struha se vlní přišlou vodou.“ – a když „vidím“ dětskýma očima …“Děťátko leží na posteli za hradbou polštářků. Něžně dýchá, vykukuje z rozepnutých, dosud celkem čistých dupaček. Ručky, nožky protahuje ve světelném reji. Sluneční paprsky rejdí po okenním skle … Kluk brášku přikryje.“ – něhu, lásku, které se v tomhle světě moc nedostává … … musím o tom přemýšlet! – když čtu ten větší a dost drsnej zbytek týhle knížky, … „V rohu kuchyně je sprchový kout zakrytý igelitem, hned vedle sporák, na něm harampádí, na podlaze vrstva ulepených střepů a střípků, mrtvý hmyz. Kuchyňská linka z dávných časů. Gauč. Nad ním vycpaná hlava srny. Stůl, igelitový ubrus přichycený klipsnami“ … vydrápnutý bolavý slova …