Výstup Jižní věží

Milý Ježíšku, tuhle knihu bysem moc ráda našla za 10 dní večer pod stromečkem (původně psáno 14.12.2018). A slibuju, že se polepším, ať už tam bude nebo ne! (když tam nebude, některý knihkupec se po Novém roce podiví, že si někdo v lednu kupuje knihu) z rozhovoru s Jáchymem Topolem z dnešních LN - Moje texty nejsou zlatí svatí LN (Radim Kopáč) První příspěvek v knize je z šestaosmdesátého. Jaké pocity vám naskočily, když jste ten text četl po víc než třiceti letech? Jsem to pořád hrozně já. Ty první texty mi sice připadají strašně zelené, ale s takovou určitou hrůzou i úlevou vidím, že jsem v nich obsažený. Když jsem citoval Klímu (v předchozí odpovědi - totoť je moje poznámka, tedy "kní"... tedy Nono), ocituji jej ještě jednou: Hrůznost a směšnost jsou sestry. Svět je místo šílené komedie, což mě obrovsky baví, ale zároveň je to místo nebezpečné, jde z něj strach - a takové napětí je jak v prvním, tak v posledním textu knihy. V něčem jsem pořád, jako by mi bylo sedmnáct. Ze sebe neunikneš.

Zajímavé, hlavně ty nejstarší, jako zrcadlo, jake to bylo a jak to měl Topol. Na jedno přečtení je toho opravdu hodně. Davkovat postupně.