Chtíč po svobodě

Pavel Hroch (*1967) na konci osmdesátých let studoval na FF UK španělštinu a ze záliby fotografoval. Tento zájem u něho přetrval až do současnosti, ale před čtvrtstoletím v době vzniku snímků se teprve fotograficky rozkoukával a formoval, do aparátu zakládal černobílé filmy a dokumentoval, co kolem sebe na ulicích viděl, čím žil... A na snímcích je to vidět – vedle technicky i obrazově silnějších záběrů tu najdeme i snímky spíš průměrné. Jenže právě tohle kolísání kvality nakonec nepůsobí rušivě, spíš podtrhuje autenticitu celku. Prolog obrazové části obsahuje čtvrtstovku takových záběrů. Je z nich patrná autorova odvaha, osobní nasazení, vůle dostat se víru dění. Zejména v potemnělé Praze, s bleskem na fotoaparátu, exponoval snímky, které mají svoji téměř nezastupitelnou hodnotu, neboť vznikly za okolností, kdy odvaha vytáhnout fotoaparát s bleskem a „flešovat“, a tudíž na sebe tím spíše upozorňovat, byla spíše ojedinělá. Fotky z denních ulic, do nichž po 20. listopadu 1989 postupně natékaly řeky probudivších se lidí, významově, natož obrazově nepřekračují svědectví, která v těch dnech již vznikala ve velkém počtu. Největší jádro a síla knihy neleží v listopadu 1989, který tu funguje spíš jako prolog, ale v zachycení prvních let po sametové revoluci a prostředí nově vznikajícího „divokého“ veřejného prostoru Hroch s fotoaparátem během nich nasával uvolněnou atmosféru Prahy, v níž dokázal vystihnout euforii i určitou bezstarostnost, kdy se společnost najednou otevřela a bylo možné téměř všechno. Nastalo stěží opakovatelné údobí „sexu, drog a rokenrolu“. Hroch navštěvoval akce různých subkultur, s objektivem se dostal k hudebníkovi Franku Zappovi, k propuštěným vězňům po Havlově amnestii, k publiku náboženských misijních setkání, ke spoře oděným ženám producírujícím se při otevření „moderního bulvárního divadla“ Borise Hybnera v prosinci 1990 atd. Něco se mu podařilo vyfotit slušně, něco obrazově průměrně. Většina těch fotek v sobě nese energii a bezstarostnost oněch měsíců a let, která je dnes už těžko přenositelná. Epilog knihy tvoří dva zahraniční soubory: jeden vznikl v květnu 1991 mezi anarchisty v Berlíně, druhý počátkem devadesátých let v Moskvě. Námětově jsou snímky z ciziny omezeny na pouliční demonstrace a obrazově jsou koncentrovanější, ve výrazu vážnější. Hrochovo knižní vyprášení šuplíku za podpory vstupního eseje spisovatele Jáchyma Topola, jenž zde s dikcí sobě vlastní evokuje fotografem zaznamenaný přelomový čas, má podobu živelného alba, v němž události neběží chronologicky. K některým snímkům Hroch připojil vzpomínkové popisky, k některým nikoliv a nechává hudebníky, pankáče či skiny bez označení místa a data. Kompoziční řád se v tomhle mixu z „devadesátek“ moc hledat nedá, je to jakési emocionální víření, které má z knihy učinit memoárovou věc svého druhu, nikoliv standardní monografii ponechávající prostor klidnému působení jednotlivých prací, ale spíš osobní živelný až syrový záznam přelomového období, které se už v téhle podobě opakovat nebude. Grafické „probarvení“ svazku vychází jako volba formalistická. Jako kdyby se v uchopení Hrochova obrazového materiálu zračily nynější obecnější společenské rozpaky, co s odkazem tehdejší doby vlastně dnes dělat.