Chlapec, který nebyl Žid

Chlapec, který nebyl žid je klidné, nadějeplné čtení o neklidných a nelidských válečných časech. Skutečný příběh autorčina dědečka vnímám jako nenásilný wake-up call (takový budíček/ připomenutí) pro současné dny, kdy se na hrůzy války často zapomíná, nebo už jejich nelidskost bývá v myslích lidí otupena. Vypravěčem příběhu je desetiletý chlapec Milek, který neodolal vábení vláčkodráhy kamaráda, jež byl žid. Neposlechl rodiče a chyba ho stála několik měsíců strastí strávených v transportu, pak v pracovním táboře v Linci a na dlouhém útěku směr domov. Už jen představa tak malého chlapce putujícího po nocích stovky kilometrů je dechberoucí. Kniha je postavena na vnitřních myšlenkách, lítosti, zpytování a hledání cesty k Bohu, jako k záchytnému bodu v zoufalé situaci. Ale také na vyprávěných příbězích spoluvězňů. Tím, že je kniha vyprávěna z pohledu chlapce, je psaná nenáročnou formou a proto si ji umím představit jako školní čtení pro děti. Pomohla by jim mnoho věcí si uvědomit. Hlavně ty co bereme jako samozřejmost, ale samozřejmostí být nemusí. Jako je sousto jídla, hlt vody, teplo, zdraví, rodina. Knihu mohu jen doporučit

Chlapec, který nebyl Žid od Petry Manišové mě naprosto dostal. Sledujeme v něm osud desetiletého Milka, kterého v roce 1940 omylem zatkne gestapo. Ta absurdita celé situace – a přesto mrazivá realita tehdejší nelehké doby – vás okamžitě vtáhne. Při čtení jsem prožila kompletní emoční horskou dráhu: brečela jsem, ale i se smála. Není to kniha, kterou byste zhltli na jeden zátah. Sama jsem si musela dávat pauzy, abych všechny ty emoce a sílu příběhu vůbec vydýchala. Hledáte-li knihu, která má obrovské srdce a zanechá ve vás hlubokou stopu, tohle je ona.