Chlapec, který nebyl Žid

Chlapec, který nebyl žid je klidné, nadějeplné čtení o neklidných a nelidských válečných časech. Skutečný příběh autorčina dědečka vnímám jako nenásilný wake-up call (takový budíček/ připomenutí) pro současné dny, kdy se na hrůzy války často zapomíná, nebo už jejich nelidskost bývá v myslích lidí otupena. Vypravěčem příběhu je desetiletý chlapec Milek, který neodolal vábení vláčkodráhy kamaráda, jež byl žid. Neposlechl rodiče a chyba ho stála několik měsíců strastí strávených v transportu, pak v pracovním táboře v Linci a na dlouhém útěku směr domov. Už jen představa tak malého chlapce putujícího po nocích stovky kilometrů je dechberoucí. Kniha je postavena na vnitřních myšlenkách, lítosti, zpytování a hledání cesty k Bohu, jako k záchytnému bodu v zoufalé situaci. Ale také na vyprávěných příbězích spoluvězňů. Tím, že je kniha vyprávěna z pohledu chlapce, je psaná nenáročnou formou a proto si ji umím představit jako školní čtení pro děti. Pomohla by jim mnoho věcí si uvědomit. Hlavně ty co bereme jako samozřejmost, ale samozřejmostí být nemusí. Jako je sousto jídla, hlt vody, teplo, zdraví, rodina. Knihu mohu jen doporučit

Když jsem poprvé četl anotaci téhle knihy, zaujalo mě, jak silně zní už na první pohled – a ještě víc mě potěšilo, že je příběh založený na skutečných událostech. Takové knihy v sobě nesou něco pravdivého, skutečného, lidského. Příběh je psaný jako román, ale pevně zakotvený v realitě. Hodí se pro mladší čtenáře nebo pro každého, kdo je ochoten na chvíli znovu vidět svět očima dítěte. Jazyk je jednoduchý, přímý, děj čistý a srozumitelný. Díky tomu plyne tiše, jemně – a než si to uvědomíte, jste na konci a nechce se vám loučit. Autorka staví proti sobě dva světy: dětskou hru, přátelství a svět vláčků… a plíživý příchod války. Ten kontrast funguje silně. Dětská perspektiva dokáže zasáhnout hlouběji než jakýkoli popis hrůz. Válka tu nepřichází jako ohromná tragédie – plíží se, nenápadně mění svět, bere to, co bylo samozřejmé. Téma knihy klade důraz na křehkost identity, náhodu a tíhu rozhodnutí. V kontrastu s hrou a dětskou radostí vyniká absurdita a krutost války ještě víc. Po dočtení jsem dlouho přemýšlel, kam tenhle příběh zařadit. Nakonec jsem dospěl k názoru, že jde o příběh vhodný pro seznámení mladších generací se životem za druhé světové války, ale také se životem jako takovým. Nečekejte drastické scény, otevřené násilí ani temné detaily, na které jsme v literatuře o druhé světové válce zvyklí. Síla knihy spočívá jinde – v lidskosti. V tom, jak upozorňuje, že některé okamžiky jsou nenahraditelné. A že život se může změnit během jediné vteřiny. Také je tu patrné, že si nejvíce vážíme vztahů, blízkých a věcí až ve chvíli, kdy o ně můžeme přijít. Líbilo se mi, jak Milek – chytrý, zvídavý a přesto stále dítě – sbírá zkušenosti od lidí kolem sebe. Jak poznává, že chybovat je normální. Že pláč není slabost. Že „umýt oči“ někdy znamená vyplakat tíhu světa, aby člověk mohl jít dál. Je tu krásně vidět jeho postupné dospívání. Občas možná až příliš rychlé, až příliš vyzrálé na jeho věk – a právě tady bych uvítal hlubší vykreslení jeho vnitřních bojů. Psychologická rovina by v některých momentech mohla být výraznější, ale právě dětský pohled dodává příběhu jemnost, cit a ten známý úder přímo do hrudi. Tempo je svižné. Smrt a zlo jsou tu přítomny, ale netlačí se do popředí – jen tiše připomínají, že jsou vždy nablízku. To dodává příběhu vážnost a na chvíli vás vytrhne z pocitu „příjemného vyprávění“. A co určitě musím zmínit, je závěr knihy. Ten je velmi emotivní. Protože má kniha „dětský“ aspekt, může místy působit jednodušeji než romány určené dospělejšímu publiku. To ovšem není nutně chyba – záleží na očekávání. Příběh nám připomíná, že válka není jen o bitvách a velkých událostech, ale i o dětech, hrách a přátelství. O všem, co se může ztratit. A co je potřeba chránit. Ig: pribehy_stranek