Andělé zoufalství

Kerouac mě nepřestává bavit ani napočtvrté. Rozdíly mezi první (původní Anděli zoufalství) a druhou částí (Projít vším) jsem si během čtení tolik nevšímal, po přečtení některých komentářů a doslovu (a když jsem se znovu letmo začetl do prvních kapitol) jim musím dát za pravdu. Oproti horském úvodu jako z jiného světa je to trošku někde jinde. Druhá část opravdu působí jako naředěný Kerouac, marné to ale nebylo a silné momenty nechyběly, jen ne v tak koncentrované podobě. Například cestu s matkou autobusy přes Spojené státy se zastávkou přes hranici v Mexiku byla za mě vrcholem celé knihy. Naopak popis života s přáteli byl úmorný v jakékoliv z částí (a tentokrát mě štval dokonce víc v té první). Když Kerouaca navštívili v melancholické mexické samotě, zoufal jsem si snad víc než autor sám. Odnáším si z toho spoustu obrazů a emocí, touhu žít jako Jack ale vážně ne. Představa Kerouaca nespoutaného dobrodruha je myslím až moc mytizovaná, myslím, že pro utvoření si neidealizovaného názoru "stačí" prokousat se touhle 500stránkovou bichlí. On ten "spontánní" život opravdu působí z větší části nesmírně ZOUFALE. Nakonec tedy nejvíc oceňuji snahu o upřímnost.

Jack Kerouac s dušou na dlani, teda na papieri. Spontána próza, či jednoducho intímna spoveď autora. Krása tkvie v úprimnosti. "Psal jsem je prostě proto, že jsem byl „idealista“ a věřil jsem v „život“ a skrze svoje naléhavý škrábání jsem ho chtěl ospravedlnit – A divná věc, tohle škrábání bylo na světě první svýho druhu, zakládal jsem (nevědomě, říkáte?) nový způsob psaní o životě, žádný vymýšlení, žádný řemeslo, žádný dodatečný revize, jen srdcervoucí kázeň pravé zkoušky ohněm, při níž nelze couvnout, při níž se přísahá „promluvte nyní, anebo mlčte navždy," a všechno je to jen a jen nevinná, plynoucí zpověď, kázeň, jež jazyk otrocky podřídí mysli a nepřipustí lhaní či přepracovávání..." Tápajúci životom, úporne hľadajúci jeho zmysel. Na horách v skľučujúcej samote, vo veľkomestách v obklopení beatníkov, či v posteli so spisovateľkami Joyce Johnson (Alyce Newman) alebo Helen Weaver (Ruth Heaper). Na ceste USA, Mexikom, a tentokrát aj Marokom a Európou. Výkupenie nachádza však (dočasne) až v samotnom závere, počas strastiplnej cesty naprieč štátmi v sprievode svojej matky. Ak je On the Road označovaný za "bibliu beatníkov", Desolation Angels sú ich kronikou. Historkám a príhodám, ktoré zažil Jack s legendami beatu, ako napr. Allen Ginsberg (Irwin Garden) či Gregory Corso (Raphael Urso), je totiž venovaná značná časť tejto knihy. Vďaka Jackovým bezprostredným svedectvám získate pocit, že beatníkov skutočne zažívate, ako napr. keď vykresľuje prepisovanie Burroughsovej knihy Nahý obed: „Ale proč je to samej příšernej hnus? Hnus s velkým H?" „Snažím se ze sebe jednou provždy vysrat svoje středozápadní vzdělání a původ. Když tam říkám ty nejhorší věci, který dokážu vymyslet, je to vlastně katarze - Jen si to vezmi, ta nejpříšernější, nejhnusnější, nejskoupější a nejslizčí póza, co si jde představit - Než tuhle knihu dopíšu, tak budu čistej jako anděl, zlato moje. Všichni tyhlety takzvaný existencialistický anarchisti a teroristi se ve vší svý velkoleposti o svejch vlastních sentimentálních prasárničkách ani nezmíní, zlato - Měli by si ty svoje sračky pořádně prohrábnout klacíčkem a zanalyzovat je za účelem společenskýho pokroku.“ „Ale kam nás všechny ty sračky zavedou?" „Akorát nás to sraček zbaví, vážně, Jacku." Úvodná abstraktná časť s nefiltrovanými myšlienkovými prúdmi na horách nie je jednoduchým čítaním. Časť čitateľov, aj podľa tunajších komentárov, ju milovala a časť ju len pretrpí ako nutné zlo. Potom je to už ale typické "kerouackovské" dobrodružstvo, ktoré sa číta samo... Za mňa jedna z najlepších z autorových kníh, a to aj vďaka vysokej prídavnej historickej hodnote... „Koneckonců, jediný důvod, proč žít nebo proč vyprávět příběh, je otázka „Co bude dál?“