Letnice

Tato kniha mne velice mile překvapila. Zaujala mne tou anotací, ale vlastně jsem moc nevěděla, co přesně mohu očekávat. A on se z toho nakonec vyklubal velice milý příběh. Líbila se mi určitá mysterióznost, která knihu provází napříč příběhem. Víme, že se to odehrává někde u nás, ale přesnou lokaci vlastně nevíme. Postavy dělají věci, které nám mohou připadat zázračné. Ale autor to podává tím způsobem, že čtenář má pocit, jako by naše obec byla jediná, "kde je svět ještě v pořádku". Jako by autor dával čtenářům naději, že zázraky se ještě dějí. Tou určitou mysteriózností mi to připomínalo Sto roků samoty od Garcíi Marqueze - jako by se autor inspiroval. Takový magický realismus po našem. A velice povedený! Celé to je zabalené do hávu lyrického jazyka, který hladí po duši. Milé, laskavé čtení, které umí být místy i zábavné. Toto bylo velice příjemné a panu autorovi děkuji. Vlastně nevím, co mi tu chybělo, že nedávám plný počet hvězd. Mám nad čím přemýšlet...

Zázrak je tu běžnou součástí každodenního života! Přirozené tu splývá s nadpřirozeným ... Tak se nediv, kdyby tě nějaká zvláštní náhoda (v tomto případě možná spíš síla předurčení) dovedla to téhle zapadlé komunity – vesničky Sv. Jiří – mezi její svérázné obyvatele … „Že ty mi, Bože, vždy musíš pověsit na krk i zpovědi, které nemám slyšet,“ povzdechl si kněz. „A že ty pořád strkáš nos do oken, u kterých nemáš co dělat?“ promluvila na něj mosazná soška z kříže, co visel nade dveřmi.“ Letnice mě očarovaly už od první stránky svou magickou atmosférou (připomínkou marquezovského Maconda), bylo to fakt jako blesk z čistého nebe (to zjištění, kde jsem se právě ocitla) nebo možná spíš jako zvláštní sen (takový ten až hmatatelně reálný). A tak jsem okouzleně stála, spolu s místním rodákem, světoběžníkem Odysseem Pastýřem, který se právě vrací do rodné vsi po dlouhých 15ti letech, nad vesnicí a shlížela z kopce dolů, na domky, kde se, zdá se, toulají vlci jen tak po návsi a kde se zastavil čas. Jenže, ten nezastavíš, a tak, i když tu jsou zázraky běžnou rutinou, pokrok, modernizace a s nimi nový svět, už klepou na dveře a volají skrze místního kněze Metoděje … Opusťte své zázraky! Opusťte své tradice! „Zapomeňte na chození po vodě, nelétejte, stromy kácejte sekyrou, zakažte vlkům potulovat se po návsi a počasí hádejte dle barometru...“ … a přijměte nové technologie! Někdy (a někdy i dost často) si říkám … škoda! Škoda, že lidé zrovna tuhle výzvu vyslyšeli, opustili svůj život v symbióze s přírodou a dali se zářivou cestou pokroku :-/. Letnice jsou pro mě originálním mnohovrstevným příběhem, co okouzlí … … atmosférou starých časů s prosakující hrozbou střetu mezi tradicí a pokrokem. … postavami co čelí otázkám identity a smyslu života v měnícím se světě. … stylem vyprávění prošpikovaným symbolikou a intertextuálními odkazy. … nucením přemýšlet nad nevyhnutelností změn a jejich dopadu, zejména na to nejkřehčí v nás, na lidskou duši. Tlukot místních zvonů, Lásky, Víry a Naděje, se rozléhá nad místní naivní vysněnou magickou krajinou … je to čistá radost poslouchat ten zvuk … „Takový je běh věcí zdejšího světa, někdy jsou věci dané jen tak a někdy jako obchod, něco za něco.“