„Žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v ústavě ani zákonech. (...) Protože jsou nepsané, často si jich lze jen obtížně povšimnout, zejména když dobře fungují. Právě to může svádět k názoru, že se bez nich obejdeme. Nic však nemůže být vzdálenějšího pravdě. Stejně jako v případě kyslíku nebo vody si důležitost...
„Žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v ústavě ani zákonech. (...) Protože...
„Žádná úspěšná demokracie se neobejde bez neformálních pravidel, která jsou všeobecně známá a respektovaná, třebaže je nenajdeme v ústavě ani zákonech. (...) Protože jsou nepsané, často si jich lze jen obtížně povšimnout, zejména když dobře fungují. Právě to může svádět k názoru, že se bez nich obejdeme. Nic však nemůže být vzdálenějšího pravdě. Stejně jako v případě kyslíku nebo vody si důležitost norem a zvyklostí uvědomíme, až když nám chybí.“
Máme možná tendenci vnímat změnu režimu z demokracie na diktaturu jako něco, co přijde náhle a násilně. Analýza v téhle knize názorně ukazuje, jaký je to mnohdy omyl. Že konci demokracie předchází série nenápadných, nedůležitě vypadajících kroků, které však režim oslabí natolik, že nakonec musí padnout. Nedávno jsem četl výbor z T.S. Eliota a teď si při čtení nemohl nevzpomenout na jeho často citované dvojverší: „takhle svět skončí / ne bouchnutím, ale zakňouráním.“
Kniha působí dojmem velmi poctivé, pečlivé práce. Provede nás mnoha zeměmi a překvapí nás tím, jak jsou si mnohé režimy z různých části Zeměkoule podobné ve své cestě ke zhroucení demokracie. Zaměření na USA a Jižní Ameriku jsem uvítal, tam jsem měl docela hodně znalostních mezer, které jsem si rád zaplnil.
Z řady zajímavých témat mě zaujaly dvě.
Především zjištění, že konsensus mezi stranami v USA byl podmíněn rasovým vyloučením (bílí kluci, byť názorový oponenti, se dokázali dohodnout na ostatních tématech proto, že byli ve shodě na tom, že bílý protestant vládne zemi). A že ztráta této dohody vedla k intoleranci mezi Demokratickou stranou a republikány a tím byla nastartována cesta k dnešnímu stavu. Nabízí se otázka: Nebylo by správné zamezit ohrožení demokracie za cenu toho, že s některou z menšin nebude zacházeno spravedlivě? (Já bych na tu otázku odpověděl asi bez dlouhého váhání, ale pochybnosti to stejně vyvolává)
Jinou zajímavou otázkou je, jestli nečestné jednání (sice legální, ale popírající demokratické zvyklosti a obecnou slušnost) může ospravedlnit odplatu stejným kalibrem. Není to zrada mých voličů a jejich zájmů, když nevyužiji stejné zbraně, které proti mně používá můj politický soupeř? Není to tak, jak zpívá nechvalně známý Jarek Nohavica, že pravda zvítězí tehdy, když dokáže to, co dokáže lež? (Zde mám já osobně také jasno, ale já jen málokdy rozhoduji o něčem veřejném, to se mi to pak zásady dodržují snadno :-).
Pro českého čtenáře je kniha pochmurným čtením. Pokud jsou pro fungování demokracie důležité sdílené zvyklosti, pak je tahle země ohrožená hodně – vždyť demokratické tradice tady nestačily pořádně zakořenit. Prakticky každý rizikový aspekt v knize zmíněný máme i zde. Vnímání politických rivalů jako nepřátel. Vykreslování porážky ve volbách jako konce civilizovaného světa. Umělé vytváření krizí a nabízení sebe jako jediného řešení. Využívání všeho legálního (všeho, co není vyloženě nelegální) ve svůj prospěch – bez ohledu na prospěch celku. Příkladů by bylo hodně, opravdu hodně. A netýká se to zdaleka jen tria Babiš-Zeman-Okamura.
Číst více
Číst více