Knížku z mikroregionu mého dětství jsem nemohla minout. Stejně jako autorka si pamatuji školní exkurzi v Životickém památníku plnou plamenné propagandy 80. let. Nevycházím z údivu, jak rozporuplný region Těšínsko bylo. Moji prarodiče zažili tyto časy ve vesničce Stonava, o které pojednává série Šikmý kostel, poté se přestěhovali kvůli důlním vlivům do Albrechtic, kde dodnes moji rodiče žijí. Životice máme přes les, naše osudy ale byly zcela jiné. Je úžasné, že tato kniha vznikla, protože jak bohužel teď všichni zažíváme, svoboda a mír nejsou automatické, a to je potřeba si připomínat každý den. Děkuji opět paní Karin i jejím dětem. A věřím, že čestné občanství je to nejmenší, co byste měla získat. Za mě dávám 10 hvězdiček. A str. 100: Josef odmítl: "Co bych někam jezdil, vždyť jsem nic neudělal."

Tohle byla síla! Přiznám se, že o tragédii v Životicích jsem před touto knihou vůbec nevěděla. A tak možná o to víc mne tento příběh připadal tak silný, protože jsem přesně nevěděla, co čekat. Autorka tu stojí na pomezí více žánrů - na jedné straně tu je zbeletrizovaný příběh postav, kterých se životické události dotkly. To se tu pak střídá s dokumentárně-reportážními kapitolami, které na události nahlížejí trochu více s odstupem. Dohromady to ale dává jeden velký obraz malé obce, která si ale prošla těžkými zkouškami. Toto je pro mne případ, kdy bych si přála mít tu možnost hodnotit i půlhvězdami. Dávám knize 4,5 hvězdy - trochu bylo pro mne rušivé množství postav, které se mi pletly mezi sebou. Možná mi nepomohlo to, že jsem knihu poslouchala. Ale ono to nebylo ani v té tištěné knize, když jsem ji držela v ruce. Jinak ale musím říct, že kniha byla pro mne silným zážitkem o lidech, jejichž osud by neměl být zapomenut. A je dobře, že se autorka této kapitole našich dějin rozhodla věnovat. Za sebe určitě moc doporučuji.