„Dětství je hrozně intenzivní období, takže mám obrazy návsi a chalup okolo vryté do paměti a ta venkovská atmosféra je ve mně pořád.“ Jiří Hájíček V této knize se Vám dostane do rukou vlastně takový zcela obyčejný příběh všedních lidí, založený na reálné inspiraci - jedné malé vesnici se zvláštním osudem, ve které autor skutečně žil. Dál už si pak příběh jde svou vlastní cestou ... je smyšlený a přesto tak neuvěřitelně uvěřitelný ... mě se ta cesta líbila, příběh plynul pomalu, jako líná řeka za letního ospalého odpoledne :-) ... všechny ty popisy krajiny, prostředí, atmosféry tempo příběhu zvolnily a tak mi daly příležitost ... zasnít se a vrátit se ... do prostředí, krajiny mého dětství (taky moje babička s dědou žili na podobné vesnici, jen ve východních Čechách a já tam trávila krásná léta :-) ... mezi lidi, které jsem tam tenkrát potkávala ... protože, ač vymyšlení, Hájíčkovi hrdinové jsou opravdoví, jsou to lidé, které můžete dnes a denně potkat na ulici, nebo na návsi v konzumu :-) ... tak asi proto se mi ten příběh tak líbil, protože mi umožnil zavzpomínat :-) ... ... dnes už je to hodně jiné, i na vesnici už se dostal náš dnešní globální svět ... a zasáhl poměrně tvrdě ... dost neúprosně tak mění ráz českých vesnic ... možná v tom je hodně nostalgie, ale mě se ten dnešní pohled vůbec nelíbí ... tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ... ... a pak samozřejmě taky ty „velké“ dějiny ... to všechno, co bylo na pozadí příběhu ... co změnilo osudy těch „vymyšlených“ lidí z vyprávění ... ale bohužel i těch skutečných ... protože, ty „velké“ dějiny ... to co bylo na pozadí ... to se skutečně stalo ...tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ... ... tak, to je asi tak všechno, politické i historické události na chvíli vypluly na povrch, a připomněly tak ty malé příběhy ... o industrializaci krajiny, o zániku starých tradic, o mezilidských vztazích, o vysídlování, o příslibech a nadějích, o etice našeho počínání, o boji člověka, se sebou samým a s rozhodnutími, která se ho fatálně týkají ... bylo to hodně zajímavé ohlédnutí a připomenutí ... děkuji. „A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček, nové, mladé stromky ...“

Už někdy v polovině knihy jsem chtěl napsat, že Selský baroko se mi líbilo víc, ale po dočtení musím dodat, že Rybí krev je rovněž velmi dobrá, možná i lepší. Vyprávění o osudech lidí z jihočeské vesnice je dramatické, drsné, jde až na dřeň. Jiří Hájíček v oceněném románu opět zabodoval, dokázal vystihnout vše dokonale.