„Já vzývám čistý věci, rozumíš, krystalický soustavy, čistota a řád, to je matematika a geometrie, mřížky atomů, a to jsou kameny, čistý krystalický látky, soli a žlutá síra, diamant, nic než atomy prvků a krása, krása ušlechtilejch kamenů…“ Zloději zelených koní jsou příběhem o jedné neobyčejné sběratelské vášni, která se zvrhne v úplně obyčejnou posedlost, ... a když to pak necháte zajít příliš daleko, až už nezbývá nic jiného než za předchozím životem udělat tlustou čáru a pokusit se začít znovu ... dokud na to máte ještě sílu. Na první pohled je to příběh o úplně obyčejných lidech (a i tím je pro mě zajímavý, "vrací na zem"), zachycuje (jako všechny Hájíčkovy příběhy) prostou realitu, ale když se podíváte znovu, najdete v něm spoustu znepokojivých až existenciálních otázek - jak žít a najít si místo v překotně se zrychlujícím a měnícím se světě, který mění charaktery lidí i krajiny ve které žijí, a vy tak žít nechcete ... Vyprávění je "zabaleno" do zvolna se odvíjejícího se děje, navíc se jím prolínají poeticky melancholické popisy krajiny jižních Čech; na to se vždy těším, nejenom proto, že jihočeská krajina je krásná, ale taky proto, že právě tohle pan Hájíček opravdu umí ... navodit tím kouzelnou atmosféru :-), díky ní pak možná paradoxně lépe zahlédnete právě to skryté a alarmující šílené tempo krajinných i společenských změn ... Bylo to opět pětihvězdičkově příjemné zastavení v jižních Čechách, které mi navíc rozšířilo obzory, protože o hledačích vltavínů jsem do téhle chvíle věděla opravdu jen, že existují :-). Přesto jsem nakonec jednu hvězdičku odebrala ... za Pavla, hlavního hrdinu, s jeho zvláštní životní filozofií, která sama o sobě by nebyla vůbec špatná, založená na "čistotě života" (jejíž součástí jsou právě i kameny - nejenom vltavíny, kolem nichž se příběh točí především) a jehož naivita, s jakou ke všem svým životním (ale i těm nejobyčejnějším běžnodenním) rozhodnutím přistupoval mi chvílemi přišla až úsměvná, když se mu svět hroutí pod rukama a on tvrdošíjně svou naivitu neztrácí, skoro jako by se dobrovolně vrhal do životních ztroskotání, propána, co asi tak čekal, že se stane? ... no, vlastně se nestalo nic ... ... ale ... "Není zas tak špatný (začít tím), když víš přesně, co nechceš. ... to je první krok k nějaký opravdový cestě."

Moje první kniha od pana Hájíčka a mně se novela s jednoduchým příběhem líbila. Asi také z osobních důvodů, protože mám v rodině takového sběratele kamenů. Úsporný styl psaní mi tady vyhovoval a líbily se mi popisy míst i nálad. Film jsem si hned druhý den pustila, ten byl akčnější, ale kniha se mi líbila víc, snad protože po přečtení ještě zanechá pocity, nostalgické nálady a nutí trochu k přemýšlení.