Jaká to doba. Člověku dochází, že národní vlastenectví v době středověku neznamenalo takřka nic. Důležité byly především rodinné, erbovní svazky rytířů, kteří byli ochotni dát se do služeb kohokoli, kdo nabídl víc a zajišťoval jeho rodu lepší, bezprostřední budoucnost. Jakkoli se každý z nich oháněl slovy, že do rukou cizáků "jeho" země nesmí padnout. A tak poslední český král z posledních Přemyslovců Václav II, stejně jako jeho předci, musel neustále intrikovat (už tehdy se tomu říkalo diplomacie), uplácel, bojoval, prohrával a vítězil. Každý z nich přitom byl vlastně úplně jiný, ne však horší. Národy, či spíše rody, byly téměř permanentně ve válce, krom zim. A ženy rodily a rodily. 10 až 20 dětí na jednu ženu. Jak ženy snadno rodily, tak děti rychle umíraly. Přirozený řád zůstával zachován. Tehdy jako dnes. Dnes se umírá málo, ovšem taky se málo rodí. Alespoň v českých zemích. Vondruška píše poměrně jednoduše, děj má nekomplikovanou strukturu a mnohé výrazy pro určité situace beze změn pravidelně opakuje (přitom čeština je dost bohatý jazyk). Je však příjemným vypravěčem a nepochybně učinil nesmírně mnoho pro zvýšení národního sebevědomí a obecného zájmu o české dějiny. Mého rozhodně. Díky Vondruškovi jsem s Přemyslovci strávila mnohem více času, než bych si kdy pomyslela.

Celá Přemyslovská epopej je skvěle napsaná a provází nás celou dobou vlády toho rodu - vynikající čtení ...