Pražský hřbitov

Lhát je tak snadné. Pohřbít někoho jen o málo těžší. Teď jde pouze o to, kdo dá víc. Cílené manipulace nejsou vynálezem současnosti. Už za časů Třetí francouzské republiky, která právě cupuje pověst židovského kapitána Dreyfuse, dožívá v Paříži senilní padělatel Simonini a ten si z umění pozměňovat realitu na počkání udělal kšeft. Pod vlivem zarytého antisemitismu z dětství podváděl i zrazoval, nicméně k stáru ještě dostane šanci rozpomenout se, co byl zač. Když s tímto intrikánem procházíme stránky soukromého deníku, příbytek kněze ze sousedství či stoku pod domem, kde se kdovíproč nakupily mrtvoly, probíráme se labyrintem jeho chorobně selektivní paměti. A co víc: jsme i svědky toho, jak si Simonini naposledy pochutnal na veřejném mínění. Vždyť coby své vrcholně padoušské dílo vyčaroval báchorku o spiknutí židovských mudrců nad pražským hrobem rabiho Löwa, čímž v napjaté atmosféře sklonku 19. století nasměroval Evropu k bolestně známým koncům. Autora Jména růže Umberta Eca odedávna zajímalo, co je živnou půdou zášti. Na základě dobových pramenů vyfabuloval fascinující opus o zlu bez hranic. Český překlad románu získal v anketě Lidových novin titul Kniha roku 2011. „Tahle literární senzace povznáší pátrání po pachateli do zcela nových výšin. Mnohovrstevnatá záhada Simoniniho osobnosti udržuje publikum neustále ve střehu tím, jak mu jeho činy i zločiny nejdou na rozum.“ – Kirkus Reviews „Velké dílo o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století: Protokolů sionských mudrců. Čtenářům se naskytne pohled na odvrácenou stranu skutečnosti – stejné skutečnosti, o které se s úspěchem učíme ve školách. Autorova evokace předminulého století je opravdu velmi působivá. (…) Eco jako by poskládal historickou skutečnost tak, aby vzniklo bílé místo pro jeho hlavního, tentokrát fiktivního hrdinu.“ – iliteratura.cz „Autor znamenitě staví na ironii dějin nahlížené jako zlý sen. A Simoniniho horečnaté tlachy stěží přispívají k tomu, abychom se z té děsivé můry probudili.“ – The Guardian „V Pražském hřbitově se zřejmě propojují obě stránky Ecovy románové tvorby. Zaprvé rozvernější historická beletrie s tradičnějším příběhovým rámcem. A zadruhé analytičtější soudobá díla, která vyprávění často zastavují, nechávají hrdiny diskutovat a rozmýšlet. (…) Zkrátka těšit se mohou milovníci seriózní i žánrové literatury 19. století.“ – aktualne.cz „Kdoví, kolik je na světě ještě lidí, kteří jsou přesvědčeni o hrozbě nějakého spiknutí. Tahle forma se dá vyplňovat po libosti, své spiknutí může mít kdokoli. (…) Lidé věří jen tomu, co už vědí, a právě v tom spočívá krása univerzální formy Spiknutí. (…) Když špeh prodává cosi nového, nemusí udělat nic jiného, než že převypráví cosi, co se dá najít v každém antikvariátu." – ukázka z textu