Oheň a krev I.

Pro mě je to vlastně druhá kniha od autora. První byla hra o trůny, ale bohužel jsem ji nedočetla. Lekla jsem se množství postav a taky se kniha trochu vzdalovala od seriálu, který jsem sledovala a nechtěla jsem si kazit chuť? Každopádně tato kniha je úplně jiná. Popisuje rod Targaryenů od krále Aegona Dobyvatele a líčí postupně všechny vládce železného trůnu a s nimi jejich slavné bitvy a osobní či rodinný život. Nejvíce mě však zaujala část, kde začíná vláda Viseryse a řeší následníka, neboť nemá chlapského potomka, ale pouze svou dceru Rhaenys Targaryen. Postupně se to však celé zamotává, když se znovu ožení s Alicient a ta mu začne rodit chlapce. Tak trochu jsem doufala, že Rhaenys bude žít se svým strýcem Daemonem, kterého zbožňuje, ale o tom později. Slavný tanec draků byla pěkná jatka. Nevím co bylo horší, jestli to jak se postupně zabíjeli navzájem nebo to jak na sebe vymýšleli nejrůznější intriky a upalovali se zaživa. A pokud něco takového prožijete, tak se nedivím, že to na některých přeživších nechalo následky. Spíš jsem se divila, že tohle někdo přežil, ale to by nemohly pokračovat hrou o trůny. Překvapil mě konec knihy a to jak se všichni kolem snažili, aby vše fungovalo bez válek a míru. To velice obdivuji. Postav bylo tak akorát. Dalo se v tom orientovat a na to jak je kniha obsáhlá, tak se četla lehce. "Byl jsem blázen, ale nikdy tak velký blázen, abych s tím bláznem zůstal." "Drahý bratře," řekla, "doufala jsem, že jsi mrtvý." "Máš přednost," odpověděl *****. "Jsi starší." Kniha měla spád a člověk se u ní odreaguje.

Martin je prostě liga... Knihu jsem měla v plánu si někdy, až budu opět solventní, koupit, protože prostě Martin. Nakonec se na mne zcela nečekaně usmálo štěstí a vyhrála jsem ji v soutěži. Asi to byl osud! Píseň jsem četla kdysi v pravěkých dobách, kdy o budoucí existenci seriálu nikdo neměl ani tucha, Martin nebyl ani jako autor sci-fi v mém okolí známý a jeho knihy si ode mne půjčovala polovina spolužáků a kamarádů. (Ano, tím se nepokrytě chlubím, že jsem ságu četla ještě před seriálem a patřím ke "skalnímu jádru".) Když se však GRRM odchýlil směrem k seriálu a s knihami si dal velkou pauzu, na jeho fantasticky vybudovaný a propracovaný svět jsem poněkud zapomněla. Vrátila jsem se k němu až díky webu icefire.cz a beta čtení některých fanouškovských fikcí, které mne přiměly nejen osvěžit si zapomenuté postavy a jejich osudy, ale vdechly mi opět touhu se do světa Písně znovu vrátit a ponořit. A protože jsem v rámci beta čtení hledala nějaké informace, pustila jsem se nejprve do čtení historie targaryenských králů. Nejprve jsem jen nesměla nakoukla, pak se zkusila začíst, knihu pro její hutný vypravěčský styl odložila, ale nedalo mi to a nakonec to dopadlo tak, že jsem četla po nocích na úkor spánku, což jsem si už dlouho nedovolila, neb se třemi dětmi je spánek velký luxus a člověk nikdy neví, zda jeho případný dluh kdy dožene. Kronikářský styl vyprávění mi nevadil a uznávám, že kdyby Martin s takovým množstvím postav, událostí a sledovaného časového záběru psal stylem Písně, nebyla by to jedna bichle, ale dvacet objemných svazků. A to možná ještě podhodnocuji. Aby autor na nějakém rozumném rozsahu převyprávěl to, co chtěl, k této formě se musel uchýlit. Zprvu pro mne byla trochu hutná a měla jsem problém se začíst, ale když jsem si vyčistila hlavu a věnovala se opravdu jen knize, vzala si k ruce mapku a občas se podívala na https://awoiaf.westeros.org, Martinův svět mne opět pohltil a nemohla jsem se od něj odpoutat. Četbu jsem si občas proložila knihou Svět ledu a ohně, který má opravdu dosti poje*aný překlad, ale díky ilustracím prokládajícím text je o něco čitelnější. Ilustrace v Ohni se mi příliš nelíbily, i pro tu černobílost (chápu ovšem, že jejich barevnost by navýšila pořizovací cenu knihy), ale hlavně výběr zobrazovaného. Co mi chybělo, a to i u Světa ledu a ohně, byl nějaký pořádný rejstřík postav doplněný o stručná hesla o nich, časová osa nejdůležitějších událostí, tabulkový přehled místokrálů (pořád si na to nemohu zvyknout a "pobočník" je pro mne výstižnější) či velmistrů a příslušníků Královské gardy. Tohle všechno jde sice najít na internetu, já se svojí archivářskou úchylkou bych to však uvítala v hmatatelné podobě hezky jako encyklopedickou knížku. V jednom komentáři ke Světu je něco ve smyslu, že je to geniálně napsaná snůška imaginární historie, která nám v reálném životě bude k ho*nu. Ano, bude. Ale je to opravdu geniální. Obdivuji Martina za to, jak je jeho svět propracovaný, s pevně danými zákonitostmi, místopisem, zvyky jednotlivých oblastí, charakteristikami rodů a jejich příslušníků. Přesto, že se toto vše může zdát svazující, ponechává však stále ještě dostatek prostoru pro vlastní imaginaci, fantazii a vymýšlení dílčích příběhů. Zajímalo by mne, jestli se myšlenka dějin Západozemí rodila současně s psaním Písně, v níž jsou nejrůznější narážky z historie (nejen draci, ale třeba královna Alyssane či postavy z písní a mnoho dalšího). Předpokládám, že ano, a o to víc obdivuji Martina, že to sesumíroval a dal dohromady, byť tím na první pohled mohl Písni část kouzla vzít. Pouhé narážky totiž podněcují fantazii a čtenáři si mohli vymýšlet a domýšlet to své. Což jsem takto měla např. u světa Zeměmoří Ursuly Le Guinové, která mi pak naservírovala vlastní verzi příběhu Eretha Akbe a prostě to nebylo ono. V mé hlavě ten příběh byl mnohem větší a velkolepější... Kupodivu, u Martina se žádné takové zklamání nekonalo, což připisuji opět promyšlenosti a provázanosti všeho. Před jeho imaginací smekám, protože neutopit se v něčem takovém, musí dát spoustu práce. (Však se taky domnívám, že v Písni se nakonec trochu utopil, protože tam rozehrál příliš mnoho dějových nitek.) Jeden malý detail za všechno: když autor popisoval boje u Dračího doupěte, zmínil, že od Blešího zadku byla cesta do kopce strmější, než z druhé strany. Fakt bych chtěla vidět jeho podklady - představuji si několik obřích šanonů, kde má náčrtky, mapky, obrázky budov a jejich vnitřní dispozice... I kdyby GRRM nakonec Píseň nedopsal (a já doufám, že tak učiní), svými knihami z ranku fantasy se pro mne nesmazatelně zapsal mezi mistry žánru i pera. Moc si přeji, aby vydal i druhý díl Ohně a krve, který jsem si zatím trochu nahradila Světem ledu a ohně. Oheň se mi nejvíc líbil prvními kapitolami, kdy se ještě dějiny Západozemí nehemžily targaryenskými ma(e)gory. Nástupci Aegona Draka už takoví frajeři nebyli a čím více jsme v dějinách postupovali, tím nesympatičtější byli. Martin svoje postavy vůbec nešetřil - epidemie, požáry, bratrovražedné války... však si tím prošel i náš svět. (A možná proto je ten jeho tak uvěřitelný.) Líbilo se mi akcentování ženských postav, kterým snad věnuje mnohem víc pozornosti než těm mužským. Problém se jmény a ztrácení se v nich jsem měla asi jen u tří královen při Tanci draků, ale stačilo nalistovat zpátky nebo mrknout do Světa a chytla jsem se. Ostatním doporučuji malovat si grafy a rodové vazby na papír (to jsem dělala u Silmarillionu), fakt to při orientaci v knize pomáhá :-D. Při čtení obou knih jsem si ovšem uvědomila zásadní věc, a to že jsem žádnému ze svých dětí do kolébky nevložila dračí vejce! Ten nejmladší proto dostal k ročním narozeninám vejce s bílou běskou, tak snad alespoň z něj dračí jezdec vyroste... ;-) Pokud bych se měla uchýlit k nějakému srovnání, Oheň a krev jsou Silmarillionem Písně ledu a ohně. A stejně jako v Tolkienově případě, i Martin válí.