Egypťan Sinuhet (upravená reedice)

Sinuhet nás provází životem faraonů,utrpením otroků, ukáže nám touhu po vědění, ale také po moci, z ní vzešlé války,ale i sílu lásky a víry, to vše jeho očima, tak jak se žilo a jak svět okolo sebe vnímal on sám: "Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píší jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno. V tom se liším ode všech, kteří žili přede mnou, i ode všech, kteří budou žít po mně…“ Sinuhet, na počátku plný síly a víry v pomoc lidem, na konci zodpovědný za smrt faraóna. Špatné činy, přestože většinou pochopitelné, si vyčítá do konce života, nevěří v bohy ani v to, že by se lidé někdy mohli polepšit: „Toto napsal Sinuhet, Egypťan – ten, jenž žil osamělý po všecky dny svého života.“

Egypťan Sinuhet je výjimečný svým spojením depresivnosti a čtivosti. Jakmile knihu jednou vezmete do ruky a začtete se, nic váš už od ní neodtrhne, leda snad trepanace lebky po staroegyptském způsobu; ale zároveň se s každou další stránkou noříte hlouběji do nilského bahna smutku, nostalgie a pocitu, že nic v životě nemá smysl. Jistě, tyhle rysy dokázal Waltari propašovat do mnoha svých historických próz, ale v Egypťanovi je ten smutek z dějin velkých i malých přítomen snad nejsilněji. Nejspíše je to tím prostředím: tesknota velkých civilizací klopících se za svůj zenit, nebo dokonce pomalu a vznešeně umírajících, jako říše Mitanni. A sykomora osaměle stojí v zahradě a mlata babylónská dojímají až pláči. Onomu vznešenému vědomí, že člověk je pouze lejnem mezi prsty světa, je podřízeno vše: a ani zázračný Kaptah, přítel dobrý a vynalézavý, se mu nevymyká, neboť i jeho neskonale zábavná osobnost dokazuje, že vše na zemi již bylo a vše zase znovu bude - a až do skonání věků se budeme smát, slzet a číst příběh egypťana Sinuheta.