Dlouhé stíny

Závěrem loňského roku se výrazně změnily mé čtenářské návyky. Pod kombinovaným vlivem mé brněnské přítelkyně, uživatelů zdejší Databáze a mnou nově objeveného nakladatelství, jsem se začal zaměřovat především na české autorky a autory a do té doby jednoznačně preferované romány jsem začal stále častěji doplňovat o čtení povídkových antologií. Před nedávnem jsem si přečetl multižánrovou povídkovou sbírku Poslední výstřel (a byl jsem nadšený) a dnes jsem dočetl Dlouhé stíny (na doporučení Vetes-nice) a nadšení se dostavilo znovu. V tomto případě musím napsat, že mě zaskočilo, jak moc mi jednotlivé povídky seděly. U antologií povětšinou dělím povídky na silnější a slabší (vždycky se najdou rozdíly, tak to prostě je), ale tentokrát jsem narazil na výjimku. Příběhy obsažené v této sbírce dělím na silné a na ještě silnější. Nezklamal mě ani jeden, přestože jsem měl v jednom případě pocit, že jde o jakousi až lyrickou záležitost, která mě nebude bavit. I tady jsem ale s postupujícím dějem rychle měnil názor a nakonec z toho pro mě byla pořádně silná záležitost. Nenašel jsem tady povídku, které bych nedal pět hvězdiček, ale Petře Klabouchové, Lukáši Vavrečkovi, Veronice Fiedlerové, Lucii Lukačovičové a Jiřímu Březinovi bych jich dal i šest. Skvělé čtení pro všechny, kteří mají rádi příběhy, v nichž se skrytá nebo zapomenutá minulost znovu vynoří na světlo. Vřele doporučuji.

Minulost, a nemusí to být nutně ta naše, dokáže vrhat dlouhé stíny, dokáže zasáhnout naše životy. Toto téma spojuje všechny povídky antologie. Většinou to souvisí s nějakou křivdou nebo vinou, která se dostává na povrch. Příběhy doprovází tajemno, chcete se dozvědět víc a knihu nepustíte z ruky. Spolknou vás místa, historie, vztahy a najednou prozřete. Mám ráda povídky a musím říct, že se mi všechny líbily hodně. Nejvíc však povídka Veroniky Fiedlerové Modlitba za Mariku, tak civilně podaná a zároveň tak silná. To lehké nadpřirozeno v ní jen umocnilo celkové vyznění. Mohu jen doporučit!