Detektivní kancelář Sirius

Přijde mi, že hlavní nešvar Lucie Lukačovičové spočívá v tom, že neumí uchopit pravidla detektivky. Její imaginace je sice fascinující, ale praktická stránka věci nulová. Ač jednotlivé případy začnou motivem zločinu, následně se obvykle soustředí na nějakou magickou bytost nebo udělátko, přičemž pátrání po viníkovi znenadání vyšumí, protože se automaticky předpokládá, že za všechno může právě dotyčné magično, aniž by to bylo plnohodnotně vysvětleno. Následuje likvidace problému a hotovo, častokrát nehledě na to, že ústřední téma spočívalo v něčem jiném. Největší slabinou pro mě ovšem byla spektakulární jednotka hrdinů, kteří své odznaky našly pravděpodobně v krabici od cornflakeů. Detekce žádná, zkušenosti nulové a jediné čím disponují, jsou paranormální schopnosti - ale proč to z nich dělá detektivy, to skutečně nechápu. A vzhledem k tomu, že mi tahle čtveřice k srdci nijak nepřirostla, nedokážu tak vlastně najít na knize pozitivního nic, snad jen autorčinu vytříbenou poetiku slova.

Další z důkazů, že i naši autoři a autorky fantasy umí psát hutně, vydatně, s myšlenkovým přesahem a bez zbytečných slov. U Jahodového klátila dle Gyty Oggové platí, že ho můžete podávat v misce jako kopeček, ale všichni budou vědět, že to děláte blbě. Lucku Lukačovičovou můžete číst ve spěchu v autobusu, ale časem zjistíte vy sami, že to děláte blbě. Dejte si večer šálek čaje nebo sklenku vína, věnujte jí čas a nechte ji, ať rozehraje svoje akordy mýtů a archetypů;-)